AČMK - o hře

O hře


Tři druhy kroketu nahoru

Slovo kroket reprezentuje tři naprosto rozdílné hry. První z nich, jednoznačně nejrozšířenější, je 9-wicket čili zahradní kroket. Je typický dvěma kolíky, velmi širokými drátěnými brankami v obvyklém počtu devíti či desíti, lehkými dřevěnými koulemi o menším průměru a relativně velmi krátkými holemi s miniaturními kladivy. Bývá hráván na téměř jakémkoli terénu, při krokovacím úderu je dovoleno šlápnout na kouli a obecně trp značným mnostvím lokálních odchylek od pravidel. Coby společenská zábava je poměrně populární, nikoli však na půdě tradičních velmocí - v Anglii, Austrálii a na Novém Zélandu.

Druhou hrou je asociační kroket, někdy nazývaný mezinárodním kroketem, provozovaný na pečlivě udržovaných travnatých kurtech, jež svou rovností v nejlepších klubech (Hurlingham, Cheltenham, Roehampton...) předčí golfový putting green. Kurt obsahuje 6 poměrně úzkých branek, jeden (středový) kolík, a ke hře se využívají zhruba půlkilogramové plastové koule a circa dvoukilové hole. Striktní pravidla (přesně definující mj. rozestavění kurtu) umožňují jeho vysoce soutěžní charakter a jen málokterý z hráčů kroketu, který jej vyzkoušel je ochoten se vrátit k zahradní variantě hry. V některých částech světa jsou pravidla v určitých bodech modifikována, ve Spojených státech způsobem, který hru podstatným způsobem mění.

Poslední variantou je golf kroket, hraný zejména v Egyptě. Hraje se s obdobným vybavením jako asociační kroket, avšak ve hře se nepoužívají žádné druhy krokovacího úderu, ergo principem hry je pouze projíždění brankami.

Tyto stránky, stejně jako Asociace českomoravského kroketu se věnují primárně asociační a golfové formě hry.

Podstata hry nahoru

Hru proti sobě hrají dvě strany (dva hráči, nebo dvě dvojice hráčů). Vyhraje ta strana, která oběma svými koulemi projede všech 6 branek v patřičném pořadí a dotkne se jimi středového kolíku (mimo kontinentální Evropu je obvyklá takzvaná plná hra, kdy se každá branka projíždí dvakrát; tato varianta není z časových důvodů v ČR, Německu či Francii příliš rozšířená). Hráč, který projede koulí brankou má právo na úder navíc, pokud svou koulí zasáhne jinou kouli, zvedá ji, přikládá ke kouli zasažené, krokuje ji (provádí úder tak, aby se i jeho i zasažená koule pohnuly) a má právo na další úder navíc. To jsou v kostce ta nejzákladnější pravidla. Množství potenciálních postavení koulí na kurtu, široká škála různých typů úderů a mnoho výjimek v pravidlech činí ze hry vysoce taktický souboj, zcela v intencích starého příměru označujícího kroket za kulečník pod širým nebem se šachovými pravidly. Na vrcholné úrovni je alespoň základní znalost kroketové taktiky zcela nezbytnou podmínkou pro pochopení toho, co se na kurtu odehrává. Bez ní bývají laici poněkud překvapeni tím co vidí (na standardním kurtu není kupříkladu příliš obvyklé, aby se hráč pokoušel na začátku ihned projet branku).

Z historie nahoru

Navzdory mnoha rozsáhlým traktátům na téma původu hry není jasné jak a kdy přesně kroket vznikl. Drtivá většina kronikářů a historiků se nicméně shoduje, že zemí, kde vše začalo byla Francie. Podle jedné z oblíbených teorií se kroket na přelomu 18. a 19. století vyvinul z původní francouzské paille maille (lingvistickou zajímavostí je, že komplikovanost pravidel této hry byla delší dobu pro drtivou většinu osob daleko za hranicí srozumitelnosti a její název se coby pel-mel stal postupně synonymem chaosu). Podle jiného názoru byl croquet tradiční zábavou bretaňských venkovanů a irskými turisty byl následně přenesen na britské ostrovy. Faktem je, že spolehlivě doložitelná historie kroketu začíná v polovině devatenáctého století v Anglii. Pro svou relativní nenáročnost hra během necelých deseti let dosáhla značné popularity a v průběhu 60. a 70. let dokonce patřilo v lepší společnosti k dobrému tónu se ji alespoň částeně věnovat. V roce 1867 se poprvé konalo British Open, byla kodifikována pravidla a zdálo se, že kroket čeká zářná budoucnost. Na scéně se však objevil takzvaný tenis. Jako mor začal pronikat do kroketových klubů a mnohde se opakovala zkušenost z Wimbledonu: blahosklonně vyčleněné jedno hřiště, pak změna názvu na All England Croquet and Lawn Tennis Club a nakonec přebudování původních kurtů na změť čar podél kterých běhají uřícení "sportovci" nezřízeně se oddávající módním výstřelkům a korunující svoji nesnášenlivost degradací původního předmětu aktivit na trpěný přívěšek klubu údajně tenisového. První renesancí se v 90. letech stalo spojené úsilí několika nadšenců stojících v čele přeživších klubů a snažících se pozvednout kroket z téměř čistě společenské zábavy na kompetitivnější úroveň. Desítky nově zakládaných malých klubů rychle ukázaly, že se jednalo o správnou cestu, která kulminovala přítomností sportu na Olympijských hrách v Paříži v roce 1900. Za zlatý věk kroketu se obecně považuje meziválečné období, kdy se v pravidlech definitivně prosadily poslední z těch zásad, které hru zformovaly tak, jak ji chápeme dnes (Willisovo rozestavění kurtu s jediným kolíkem, úzké branky). V jeho průběhu kroketovému světu dominovala skupina vynikajících irských hráčů a bylo pozoruhodné mimo jiné i tím, že vyprodukovalo několik špičkových hráček, v osobě Dorothy Steelové schopných dokonce pravidelně porážet nejlepší z mužů. V roce 1925 se poprvé konal MacRobertsonův štít, mezinárodní soutěž družstev konaná co tři až čtyři roky; samotná účast v ní je dodnes pro naprosto všechny kroketové hráče nesmírně prestižní záležitostí nesoucí s sebou titul Test Player (tradičně se jí účastní Velká Británie, Austrálie a Nový Zéland, od roku 1993 i Spojené Státy). Po druhé světové válce nastalo velké rozšíření kroketu mezi méně majetné vrstvy (především jeho společenská varianta), patronace nad britskou asociací se chopila osobně královna Alžběta II. a objevila se celá plejáda excelentních kroketistů. Do konce 60. let jim vévodil anglický triumvirát H. Hicks, P. Cotter a J. Solomon, z nichž posledně jmenovaný, John Solomon, se stal pro kroket stejným pojmem jako Pelé pro fotbal. 70. a 80. léta přinesla masivní rozmach hry ve Spojených státech, a s tím spojenou pro někoho žádoucí pro jiného nenáviděnou částečnou komercionalizaci. Kroketové turnaje vyhrávala další legenda, Nigel Aspinall. Od devadesátých let lze vidět postupnou proliferaci hry prakticky po celé Evropě a to včetně České republiky, i když dlužno konstatovat, že herní výsledky hráčů z neanglicky mluvících zemí prozatím nedosahují světové úrovně. Za nejlepší hráče posledních dvou dekád jsou obecně považování Robert Fulford a Reginald Bamford.

© 2004 Asociace českomoravského kroketu email