AČMK - coaching

Komentář a vysvětlivky k Richesově Kroketové technice

Mnohé z nesmírně cenného textu Johna Richese o kroketové technice po mém soudu vyžaduje pro laika, resp. pro osobu nedostatečně seznámenou se základy několik vysvětlivek, doplnění, eventuálně obrázků, k čemuž jsem se po krátkém váhání odhodlal. Něco z nížeuvedeného je výsledkem několika let zkušeností, ale drtivá většina pochází z dostupné kroketové literatury.

Pro uvedené fotografie platí:
Photographs copyright Dr Ian Plummer All rights reserved 2004-5


ad úchop a styl

V kroketu se obvykle rozlišují tři základní typy úchopu hole a tři různé "styly", což je jen jiný termín pro úderový postoj ve smyslu, jak je prováděn švih holí. Co se týká úchopu, dlužno konstatovat, že neexistuje nic takového, jako je "správný" úchop, i když obvykle není nejšťastnější metodou jednotlivé gripy v průběhu hry střídat (není-li to nutné). Stran stylů: je rozumné použít ten, který hráč považuje za nejpohodlnější, ale v případě, že se rozhodne pro golf style, nesmí se následně divit, že nebude schopen zasahovat roquety delší než 2 yardy.

Standard Grip: Standardní úchop používá většina hráčů a klouby horní ruky při něm směřují vpřed. Spodní ruka slouží zhusta pouze coby stabilizátor a její klouby směřují dozadu. Vzdálenost mezi rukama na násadě hole závisí na typu úderu a do značné míry také na zkušenosti a jistotě hráče (prodlužuje se tím více, čím více má úder charakter pass rollu a zmenšuje se u základního úderu s nárustem zkušenosti hráče).

Solomon Grip: Nazýván podle legendárního Johna Solomona, který jej v mládí užíval. Klouby obou rukou směřují vpřed a obvykle jsou těsně u sebe. Úchop umožňuje velmi dlouhý nápřah, a tedy přenesení maxima kinetické energie do koule. Bývá oblíben menšími hráči.

Irish Grip: Dlaně obou rukou směřují vpřed a ruce bývají obvykle posunuty trochu více dolů po násadě. Při pozici na horním konci násady se jedná v zásadě o nejpřesnější typ úchopu, dlužno však konstatovat, že pro začátečníka to bývá zdrojem značného nepohodlí a ruce při tomto gripu také trpí, což v extrémních zaznamenaných případech vede až k únavovým zraněním.


Centre style: Při tomto nejobvyklejším úderovém postoji jsou nohy umístěny tak, aby buď obě ukazovaly ve směru úderu a byly na stejné úrovni (podobně jako na obrázku), nebo je jedna (obvykle levá) noha vysunuta směrem vpřed a váha spočívá na ní, což mnoho hráčů shledává pohodlnějším.

Side style: Elegantní, ale dnes již nepříliš používaný boční styl je poměrně náročný na správné fázování úderu. Jedna noha (obvykle pravá) je vysunuta vpřed a švih se provádí podél ní.

Golf style: Dnes již nepoužívaný relikt, a to především proto, že je takořka nemožné neudělit strikerově kouli boční rotaci při úderu, což má obvykle katastrofální důsledky pro jeho výsledek.




ad typy krokovacích úderů

Níže jsou schematicky zakresleny jednotlivé základní typy krokovacích úderů. Červená barva se týká strikerovy koule, modrá koule krokované (je mimochodem pozoruhodné, že J. Riches ve svém textu téměř nepoužívá termínu "krokovaná koule", a volí místo něj méně přesné "roquetovaná koule").


ad pull

Termín "pull" je v kroketu mj. označením komplikovaného jevu, kdy díky tření mezi koulemi a povrchem kurtu, mezi koulemi navzájem, a částečně i mezi strikerovou koulí a úderovou plochou kladiva hole dochází v krokovacím úderu k tomu, že se obě (strikerova i krokovaná) koule poněkud odkloní od zamýšlených drah a to ve směru dovnitř úhlu, který spolu svírají.

Míra odklonu závisí primárně na úderovém úhlu (mezi linií míření, tedy čárou v níž se provádí úder a mezi spojnicí středů obou koulí) a na typu úderu. Pull se zvyšuje od stop-shotu k pass-rollu a od 0 stupňů k 25 stupňům a poté od 25 ke 45 stupňům klesá. Konkrétní míra dále závisí na typu koulí, úderovém stylu, pevnosti úchopu a je tedy rozdílná u rozdílných hráčů, kteří ji musí zjistit pouze praxí. Při relativně krátkých úderech je efekt pullu poměrně zanedbatelný (ale pozor na situace, kdy z úhlu peelujete kouli v krokovacím úderu a strikerovu kouli posíláte jinam), ale začíná dramaticky narůstat při dlouhých splitech.
U úzkých take-offů (úderový úhel je větší než 80 stupňů) je efekt pullu relativně velmi malý, a plánovaná odchylka může činit pouze doporučovaný yard, eventuálně stopu. U širokých take-offů (45 až 80 stupňový úderový úhel) je však situace naprosto odlišná (pull klesá se zvětšujícím se úderovým úhlem), a přestože je míra odklonu menší než u klasických splitů, je nutné jej brát do úvahy. Konkrétní míra závisí na spoustě individuálních faktorů (včetně hmotnosti hole) a také na rychlosti trávníku na kterém se hraje, což je jeden z důvodů, proč se na delší vzdálenosti používá málokdy.
Obvykle je pullem mnohem více postižena strikerova koule, což souvisí s tím, že pouze ona přichází do kontaktu s holí.
Na nekvalitních kurtech se projevuje pull obvykle ještě markantněji (vyšší tráva více odklání dráhu koule), což vede některé hráče k mylnému dojmu, že jím dokonale vypočítaný a zahraný dlouhý split zkazila nerovnost terénu. Přestože tomu tak vskutku může být, mnohem pravděpodobnější je varianta, že nevzali do úvahy silný pull.




ad take-off

Jak jsem byl naznačil, take-offy se v zásadě dělí na dva typy, prvním z nich je take-off úzký, s úderovým úhlem asi 80-90 stupňů. V jeho průběhu se pohne krokovaná koule jen minimálně, při úderových úhlech blížících se k 90 se také může jen zachvět. Jeho výhodou je téměř dokonalá kontrola nad strikerovou koulí, co se týká směru a vzdálenosti. U velmi úzkých take-offů je nebezpečí, že se krokovaná koule nezachvěje (zvolili jste tupý úderový úhel), respektive, že zachvění protihráč, eventuálně diváci ze vzdálenosti deseti yardů nepostřehnou, což může vést k pochybám o vaší férovosti. Je proto záhodno, je-li už nutno take-off hrát velmi úzce, před úderem zavolat umpirea.

U širokých take-offů je úderový úhel asi 45-80 stupňů. Čím je úhel menší, tím více se krokovaná koule pohne v zásadě (nepočítaje marginální pull) ve směru určeném spojnicí středů; strikerova koule pak bude hypoteticky putovat téměř bez ohledu na úderový úhel v pravém úhlu ke spojnici středů, díky pullu je však skutečný úhel menší, obvykle kolem 80 stupňů. Síla úderu musí být pochopitelně tím větší, čím je úderový úhel menší, protoe při menších úhlech předává strikerova koule více kinetické energie kouli krokované. Z výšeuvedeného tedy mj. vyplývá, že hrát silné údery s úderovým úhlem těsně nad 45 stupňů je obvykle nepříliš šťastnou volbou pro extrémní obtížnost správného posouzení požadované síly úderu i ustavení koulí pro značný pull efekt.




ad rush

Rush je úder u kterého chcete nejen jinou kouli roquetovat, ale navíc ji i posunout na jiné místo. Je zřejmé, že o něco takového má smysl se pokoušet pouze při relativně krátkých vzdálenostech mezi strikerovou a potenciálně roquetovanou koulí, kdy jste si jisti zásahem i tím, že strikerova koule před roquetem nenadskočí. Na kurtech v ČR, kde je obvyklá výška trávy větší než mytické 2mm to většinou obnáší vzdálenost maximálně 2 yardy, obvykle méně. Zvládnutí techniky rushů obvykle přináší okamžitý pozitivní efekt ve zkrácení vzdálenosti pro vlastní krokování, které tím může být mnohem přesnější; jediným, ovšem zásadním problémem tak je sebedůvěra hráče, protože úplné minutí při pokusu o rush obvykle znamená katastrofu (obzvláště při pokusu o rush partnerské koule). Rushe se rozdělují na přímé, kde je žádoucí posun roquetované koule ve směru zásahu, a sekané, kde je také nutno správně odhadnout, pod jakým úhlem roquetovanou kouli zasáhnout.


Tomáš Vrtný, červen 2004