John Riches - Mentální přístup

ÚVOD

Nedávno přede mnou jeden špičkový hráč poznamenal, že podle jeho odhadu výhra v kroketovém utkání závísí z asi 70% na mentálním přístupu a zbylých 30% je víceméně rovnoměrně rozděleno mezi techniku, taktiku a znalost teorie.

Možná by mnozí z nás, zvláště ti, kteří soutěží na méně vznešených úrovních, odhadli procenta poněkud jinak; většina by se nicméně shodla, že psychologické zřetele hrají ve hře důležitou roli.

Je tedy překvapující, že jen málo kroketových příruček se tématem zabývá jinak, než tím, že mu věnuje krátkou zmínku a jen málo trenérů činí jakýkoli pokus o předání znalostí v této oblasti plánovitým nebo systematickým způsobem.

Mé osobní znalosti psychologie jsou naneštěstí omezené. Ačkoli jsem tento předmět studoval tři roky, kursy se převážně zaměřovaly na psychologii výuky a učení se. Ta je částečně přenositelná i na kroket, zvláště ve vztahu ke trénování, ale existují mnohé oblasti, kde mé znalosti nejsou ani zdaleka úplné. Při svém pokusu o vysvětlení toho, o čem si myslím, že je částí nejdůležitějších aspektů jimiž psychologie zasahuje do naší hry, jsem si tedy vědom svých omezení a nemohu si nijak činit nárok na poslední slovo. Jsem si nicméně také vědom, že pokud takový pokus nepodniknu, může uplynout dlouhá doba, než tak učiní někdo jiný. Zdá se tedy, že poskytnutí studentům hry neúplných znalostí v této oblasti může být lepší, než neposkytnutí ničeho. Přinejmenším se bude jednat o začátek, který ostatní mohou dále rozvinout.

Navázal jsem celkem hlubší kontakt s profesionálními sportovními psychology. Ti obvykle aplikují, jak se dalo očekávat, zavedené metody pro relaxaci, udržování koncentrace, stanovování cílů a vizualizaci, braní na sebe rizika atd., jak jsou používány při tréninku i provádění jiných sportů. Snadno nicméně připouštějí, že si nejsou jisti stran rozsahu, ve kterém lze tyto věci použít v kroketu, a že vůbec neví o různých psychologických zřetelích, které jsou vlastní naší hře.

Doufám, že čtenář použije to, co následuje jako doporučený startovní bod při hledání správného mentálního přístupu ke kroketové hře.

1. ODBUZENÍ

Dostal jsem se ke kroketu po mnoha letech strávených hraním soutěživých sportů jako je fotbal, tenis, squash a basketbal. Je všeobecně přijímaným faktem, že maximální výkon v těchto sportech značně závisí na schopnosti trenéra zajistit, že hráči jsou před hrou našponováni, nabuzeni. To zahrnuje skutečnost, že je v hráči rozvíjen postoj absolutního odhodlání, připravenosti vydat ze sebe stoprocentní úsilí, neustálé soustředěnosti a soutěživosti, která hraničí se zoufalstvím.

Netrvalo mi dlouho, než jsem zjistil, že takový postoj v kroketu je z velké části kontraproduktivní. Na svůj první "skutečný" turnaj jsem byl pozván, abych se utkal s hráči, o kterých se uvažovalo jako o možných členech státního reprezentačního týmu. Během hovoru s ostatními hráči před začátkem turnaje jsem byl překvapen, že žádný z nich si nedával sebemenší šanci, že by mohl turnaj vyhrát a to z rozličných důvodů, které detailně vysvětlovali. Navíc se nezdálo, že by jim to jakkoli vadilo, protože o možnost dostat se do reprezentace stejně nestáli! Evidentně přijeli na turnaj jenom proto, aby získali zkušenosti nebo aby se jej vůbec zúčastnil dostatek hráčů.

S tímto vědomím jsem se rozhodl, že pokud se budu opravdu snažit a budu tomu věnovat maximální úsilí, měl bych mít skvělou šanci vyhrát téměř každou hru. Mí protivníci v několika hrách mě před začátkem hry ujistili, že očekávají, že je porazím poměrně snadno.

Zkušeného kroketového hráče nepřekvapí, že jsem v turnaji vyhrál stěží nějakou hru. Mí protivníci, bez ohledu na to, co říkali, všichni doufali, že turnaj vyhrají. Nesnažili se mě "obalamutit" tím, co mi říkali, ale procházeli důležitým procesem "sebeodbuzení". Ve skutečnosti se pokoušeli přesvědčit sami sebe, že ve hrách o nic skutečně důležitého nejde. To celé byl pokus o překonání nervozity, snížení tlaku a umožnění přistoupit ke hrm v uvolněném stavu mysli.

Ve výše zmíněných aktivnějších sportech hráč, který se během hry začne uvolňovat bude jen stěží úspěšný. Pokud by byl na fotbalovém hřišti, trenér by ho asi stáhnul ze hry. Ve sportech jako je golf, šipky, lukostřelba, sportovní střelba a kroket, kde je uvolněný přístup klíčový pro maximální výkon, je nicméně schopnost se "odbudit" spíše než "nabudit" vysoce žádoucí.

Není jisté, zda se to týká všech hráčů. Slyšel jsem například o hráčce, jejíž protivník údajně pronesl poznámku, o které si myslela, že byla záměrně vypočítána, aby ji naštvala. Prohlásila nicméně, že ji to ve skutečnosti přimělo k většímu odhodlání zvítězit. Zatnula zuby a řekla si, že není cesty, jak by mohla prohrát s tak nevychovaným protivníkem. Zahrála životní hru a hladce vyhrála. Jistě nepůsobila dojmem, že by se jakkoli uvolnila a přesto hrála lépe, než kdykoli předtím.

Kdybych toho věděl více o psychologii, možná bych to uměl vysvětlit. Jediné, co můžu říci, že drtivá většina hráčů se potřebuje uvolnit, něž mohou očekávat, že budou hrát dobře. Možná existuje rozdíl mezi uvolněním se a ne-nervózností. Daná hráčka evidentně nebyla uvolněná, ale také nebyla nervózní. Byla naplněna silným odhodláním, což je dobrá věc, pokud jej lze oddělit od nervozity. Odhodlání může vést k většímu než obvyklému soustředění.

Uvolnění se dá přehnat a přivést do bodu, který zplodí takový stupeň bezstarostnosti, který může být pro hráče kroketu stejně katastrofální jako nervový tlak. Je zapotřebí rovnováhy a uvolnění nesmí mít za následek nesoustředěnost. Je vskutku pravděpodobnější, že se většina hráčů dokáže soustředit lépe a po delší dobu, když jsou uvolnění, než když jsou napjatí.

2. PŘEKONÁNÍ NERVOZITY

Nejdůležitější věcí, kterou je nutno ve vztahu k nervozitě pochopit je to, že nemá smysl dělat si starosti s faktem, že jste nervózní, vzhledem k tomu, že to by situaci pouze zhoršilo. Všichni kroketoví hráči zažívají určitý stupeň nervozity před a během důležitých her. U některých to má závažnější důsledky a trvá to déle než u jiných. Ulehčující je vědomí, že nervozita se se zkušeností obvykle snižuje. Tím, jak jezdíte na více turnajů a hrajete více důležitých her, zároveň směřujete k menší nervozitě, protože začínáte cítit, že už jste "tam byli" a "prošli tím" mnohokrát předtím. To zvyšuje vaše šance na překonání nervozity předtím, než se její následky mohou katastrofálně projevit. Určitá nervozita nicméně ve většině hráčů vždy zůstane.

Hlavní důsledky nervozity je možno vidět na začátku hry, ale mnoho hráčů zjišťuje, že "nervy" se mohou vrátit v pozdějších fázích hry, poté co se zdálo, že se už uklidnili. Obzvláště pravděpodobně k tomu může dojít ve vyrovnané koncovce, kde je kritický každý úder. Útok nervozity může na hráče dopadnout z ničeho nic. Někteří hráči náhle ztuhnou, mají-li např. projet ze čtyř stop branku, která může rozhodnout hru.

Je zřejmé, že nervozita s sebou pro hráče přináší jak fyzické tak psychické důsledky. Svaly jsou postiženy tak, že ztrácí koordinaci a údy sebou obvykle poškubávají, třesou se a divně se hýbají. Navíc je postiženo časování úderu, takže jeho rytmus bývá zničen a hráč pravděpodobně zažije "duševní prázdnotu", která může způsobit, že bude hrát se špatnou koulí, pojede na špatnou branku, zapomene, že soupeři nechává "lift" nebo přehlédne základní složku úderové techniky.

Technik používaných hráči při pokusech o překonání útoku nervozity je mnoho a jsou různé. Můžeme zmínit pouze několik z těch nejběžnějších a nejzajímavějších metod.

2.1. Cvičení a dýchání

Někteří zjistili, že před hrou pomáhá "zahřátí se" (nebo spíše odbuzování se). To může zahrnovat takové věci, jako je lehký běh, horká sprcha, tichá meditace, představování si sebe v klidném prostředí, poslech uklidňující hudby, procházka kolem trávníku, aby jej viděli ze všech úhlů, sezení nebo ležení v absolutním klidu po několik minut, fyzická cvičení pro uvolnění a protáhnutí svalů atd. Ostatní se uchylují ke žvýkání, kouření, pití, požívání určitých jídel, půstu nebo konzumaci uklidňujících prostředků.

2.2. Zvláštní relaxační techniky

Mnoho hráčů používá zvláštních, propracovaných technik určených k uvolnění se a ke snížení efektů nervozity. Sportovní psychologové jsou schopni (za peníze) pomoci hráči s přípravou různých typů relaxačních technik, které mohou zahrnovat mentální projekci, koncentraci na uvolnění určitých svalových partií a podobně. Hráči může být například porazeno, aby doma zkoušel projít skrz sérii jednoduchých relaxačních cvičení, kterými jsou určité skupiny svalů kontrahovány a následně uvolňovány. To může kulminovat do, řekněme, zatínání a uvolňování pravé pěsti, v kteroužto chvíli už může být dosaženo stavu téměř úplné relaxace. Účelem je vytvořit v hráčově mysli asociaci mezi úplnou relaxací a uvolněním pravé pěsti, takže během hry je zatnutí a uvolnění pěsti dostatečné k navození obdobného stavu uvolnění.

Někteří hráči nosí sluchátka připojená k walkmanu, který mají v kapse. Na kazetě mají nahránu relaxační hudbu nebo uklidňující hlasy. Slouží to také k minimalizaci vyrušování hlukem a dalšími zvuky, ale poněkud to protivníkovi znesnadňuje přerušení hry v případech, kdy je k tomu oprávněn nebo když se to od něj očekává. Je otázka, zda to také nemůže představovat pomoc v rozporu s pravidly, a je zde také možnost, že kazeta může obsahovat zvláštní instrukce stran toho, jak hrát konkrétní údery.

Slavný houslista Jehudi Menuhim jednou vysvětlil tajemství toho, jak dokázal působit tak uvolněně při hře na veřejnosti: "Když přijdu na scénu, tak si prostě představím, jak by asi publikum vypadalo, kdyby v něm všichni seděli jen ve spodním prádle. Tato představa je tak zábavná, že je nemožné cítit se dál nervózně, bez ohledu na to, jak významné osobnosti sedí v první řadě." Pravděpodobně nikdy nezjistíme, jestli takový přístup funguje i v kroketu, vzhledem k tomu, že nikdo (včetně mě) pravděpodobně nepřipustí, že jej kdy použil.

Mimo uklidňovací prostředky a příležitostný lok brandy, kterých někteří hráči používají při pokusu uklidnit své nervy je zde možnost, že přínosný efekt může být docílen zvláštní dietou před důležitým zápasem. Někteří tvrdí, že pomáhá jíst, nebo naopak nejíst, určité druhy jídel. V tomto bodě však panuje tak malá shoda, že je obtížné poskytnout jakoukoli užitečnou radu. Někteří říkají, že pokud sní cokoli bezprostředně před hrou, tak budou pravděpodobně uvnitř cítit, jak se tam všechno míchá, zatímco jiní sdílejí mou teorii, že čím více je jídla ve vašem žaludku, tím méně tam je prostoru pro svíravé pocity.

2.3. Oblečení

Zkušení hráči si jsou vědomi důležitosti oblečení tak, aby vám umožňovalo cítit se tak pohodlně a uvolněně, jak je to jen možné. Nové boty a upnutá trička, pásky nebo sukně by v důležitých zápasech neměly být nošeny. Někteří nosí rukavice, které jim v chladném počasí pomáhají uchovat teplo v rukou, a také klobouky nebo sluneční brýle, které jim umožňují cítit se pohodlněji na horkém slunci. Ženy se mohou cítit pohodlněji v dělené sukni nebo v kraťasech spíše než v kalhotách nebo šatech. Tím, že se zamyslíte nad otázkou, co byste si měli vzít na sebe, je možné, že snížíte (nebo alespoň nezvýšíte) nervozitu během hry. Kdykoli je pořádáno v Hobartu národní mistrovství (Austrálie - pozn. překl.), hráči z vnitrozemí by měli zvážit příhodnost tréninku předem v rukavicích. V minulosti někteří zjistili, že řezavě chladný vítr může způsobit ztuhlost jejich rukou a prstů, ale první použití rukavic ve snaze překonat tento problém pravděpodobně vytvoří nové a nepředvídané problémy samo o sobě a tím zvýši tlak na nervozitu.

Když jsem o těchto věcech před časem debatoval na jednom lokálním turnaji, jedna atraktivní mladá dáma poznamenala, že jednoho horkého dne šla se svým přítelem trénovat aniž by měla podprsenku a byla překvapena jak uvolněně se cítila a jak dobře hrála. Ačkoli nedoporučujeme všeobecné používání tak drastických prostředků, je třeba znovu podtrhnout důležitost nošení takového oblečení, ve kterém se člověk může cítit pohodlně a uvolněně.

2.4. Relaxační aktivity

Během hry si někteří hráči často pískají nebo mluví sami k sobě (nebo k jiným) coby prostředek k uvolnění. Jiní kouří, chodí tam a zpátky nebo lehce běhají.

Můj dobrý přítel Tom Armstrong byl první, kdo mě upozornil na důležitost návštěvy toalety po zahrání breaku pod tlakem. Původně jsem si myslel, že si dělá legraci, ale zcela jistě tomu tak nebylo. "S plným měchýřem se nedá hrát dobrý kroket," řekl. "Odstranění nadbytečných tekutin sníží tlak na nervy a alespoň o tři ti zmenší handicap." Mohu prohlásit, že u mě osobně měl pravdu v obou bodech. Možná stojí za to přestat nadbytečně pít před a v průběhu hry. Šálky čaje, které jsou od nepaměti spojené s kroketem mají možná negativní účinky na úroveň kvality hry.

2.5. Vnější vlivy

Hráči jsou často ovlivňováni věcmi z vnějšku, které mohou zvýšit tlak na nervy. Někteří tvrdí, že nemohou hrát dobře, pokud se jejich družka nebo jiná osoba z jejich klubu dívá. Druh/družka může být obvykle vykázán/a, pokud způsobuje problémy, ale jiní diváci nepodléhají tak přímé kontrole. Kdokoli má právo sledovat jakoukoli hru, takže musíte najít způsob, jak zabránit tomu, aby jejich přítomnost ovlivňovala vaši hru.

Jedinou skutečnou odpovědí na tento problém je rozhodnout se, že se tím NENECHÁTE ovlivnit. To se zcela jistě dá udělat a pravděpodobně to také představuje nejefektivnější řešení problému nervozity obecně. Dramatický příklad nastal nedávno v našem klubu, kde hráč, který na tréninku a v klubových zápasech hrál dobře, ale když měl hrát v turnajích nebo zápasech v sídle SACA (Jihoaustralská kroketová asociace - pozn. překl.) proti hráčům z jiných klubů, tak měl "nervy nadranc" a opakovaně míjel krátké roquety a zasekával se v nejlehčích brankách. Nepokoušel se o údery, které snadno dokázal hrát na našich kurtech, ze strachu, že by je pokazil. Navrhoval jsem mu různé způsoby, jak se s tímto problémem vypořádat, ale žádný nefungoval, takže jsem učinil závěr, že se asi nikdy nenaučí hrát dobře pod tlakem.

Jednoho dne přijel na další turnaj a řekl mi, že prostě nedovolí, aby ho nervy ovlivnily - prostě půjde a zahraje údery, které by měly být hrány a nebude se trápit, jestli dopadnou tak, jak by chtěl anebo ne. "Najednou jsem zjistil, že pokud se mi úder nepodaří, tak se země neotevře, aby mě pohltila," řekl, "takže od teď prostě půjdu a budu si to užívat." Byl jsem skeptický, jestli je toho vůbec schopen, ale ve skutečnosti hrál celkem dobře a turnaj vyhrál. Nejsem si jist, kolik hráčů je schopno překonat nervozitu stejným způsobem jako on, pouhou silou vůle; pro ty, kteří to dokážou, se jedná o okamžité a nejúčinnější řešení problému, jaké jsem viděl.

Konverzace a poznámky diváků také dokážou naštvat a/nebo dekoncentrovat hráče a tím ho zřejmě také znervóznit. Z tohoto důvodu se někteří funkcionáři na důležitých turnajích pokoušejí zabránit divákům, aby seděli u hráčů nebo aby s nimi vůbec mluvili. Někteří hráči mi nicméně říkají, že vítají konverzaci s diváky protože jim pomáhá se uvolnit a dostat z hlavy tu blbost, kterou udělali v minulém tahu. Vysvětlování vlastního jednání a žertování o něm se stejně naladěným posluchačem opravdu, zdá se, představuje užitečný způsob snížení napětí v takových situacích, ale je také důležité být schopen přenést svou pozornost k dalším věcem a připravit se k plnému soustředění na další tah.

Pokud jste obvykle nervóznější v neznámém prostředí, přijeďte na místo konání soutěže dříve, takže se můžete projít do okola kurtů a obhlédnout je ze všech možných úhlů, najít na nich díry, oblasti bez trávy, oblasti s hustou trávou apod. Dokonce i pro ty, kteří nejsou zvláště náchylní k nervozitě se to zdá jako dobrá rada a pokud jste jedním z těch, kteří bojují s nervovým napětím, je klíčové, abyste udělal vše, co by vám pomohlo ctit se klidněji a obeznámeněji s herní situací.

2.6. Technika

Mezi technikou a nervozitou existuje evidentní spojení a hráči by měli být schopni pozměnit svou úderovou techniku, aby zmenšili škodlivé účinky nervového napětí. Nervózní hráč obvykle zjišťuje, že během švihu nechtěně zvedá hlavu a ramena ("aby se podíval"), což je spojeno s třasem nebo škubáním rukou a občas kolen. To se dá částečně překonat před začátkem úderu tím, že ujistíte, že váš úderový postoj je pohodlný a dobře vyvážený, palce jsou uvolněné, stejně jako jsou uvolněná ramena, místo toho, aby byla shrbená.

Třas v rukou a v předloktí se překonává obtížněji, ale je alespoň možné použít některé prostředky k omezení jeho následků:

(1) Těžká hůl se pravděpodobně nebude třást stějně jako lehká z toho prostého důvodu, že k jejímu vychýlení z osy je zapotřebí větší síly.

(2) Měl by být použit méně pevný než normální úchop. Naneštěstí hráč, který je nervózní a napjatý obvykle drží hůl pevněji než obvykle a tím přenáší třas rukou přímo do kladiva hole.

(3) Možná zjistíte, že pomáhá posunout obě ruce dolů po násadě hole pokud se cítíte nervózní, zvláště při průjezdu branek. Při vysokém úchopu mívá i malý pohyb rukou větší důsledky pro pohyb kladiva hole, takže malý pohyb stranou rukou o řekněme půl centimetru může způsobit vychýlení kladiva hole o několik centimetrů na jednu stranu a způsobit zásah koule zcela mimo střed, nebo její úplné minutí. Nižší úchop obvykle zmenšuje tyto nechtné důsledky a také ulehčuje švih přímo (a jedině) od ramen. Jistěže existují nevýhody spojené s nižším úchopem, jako je ztráta síly a obtíže při zachování směru, ale nervózní hráč asi zjistí, alespoň "dokud se neuklidní", že výhody převyšují nevýhody.

2.7. Efekt "zoufalce"

Většina hráčů je tak nebo onak seznámena s tím, co nazývám efektem "zoufalce". Ten nastává, když je hráč přesvědčen, že už nemá co ztratit, takže "jde do všeho". Hráč v podobném stavu mysli může být velmi nebezpečným protivníkem, vzhledem k tomu, že fakt, že je naprosto uvolněný ho obvykle přiměje k tomu, aby hrál výjimečně dobře.

V prvním kole lokálního turnaje jsem nedávno hrál hru, kde byl tento jev zvláště patrný. Jednalo se o první kolo level singlového turnaje. Mým protivníkem byla dáma, která by na mě měla šest bisqů v handicapovém turnaji. Sama sebe před hrou přesvědčila, že nemá šanci na vítězství, takže se mohla uvolnit a užívat si hru.

Začala tím, že roquetovala vše, po čem šla a projela několik branek na neuvěřitelnou vzdálenost z téměř nemožných úhlů a pokračovala takovým způsobem, že udělala tři dlouhé breaky zatímco já jsem nebyl schopen udělat roquet. Bylo mi jasné, co se děje a začal jsem být zvědavý, zda se jí to podaří udržet po celou hru, když jsem obdržel nečekanou pomoc od jednoho jejího kolegy z jejího domácího klubu, který přišel a zeptal se jí, jak jí to jde.

"No, začala jsem celkem dobře," řekla, "jedu na čtyři zpět a jedna zpět a on ještě nezačal."

"To je skvělé," řekl kolega z klubu, "pokud budeš opatrná, máš dobrou šanci vyhrát."

To byla přesně ta rada, kterou moje soupeřka nepotřebovala. Jakmile si uvědomila, že má opravdu šanci mě porazit, začala hrát opatrněji a už neudělala žádnou další branku.

Potíž s použitím efektu "zoufalce" coby léku na nervozitu je ta, že funguje jenom v situacích, kdy daný hráč opravdu nemá co ztratit. Je nicméně důležité jej pochopit a tak se vyhnout vlastní nervozitě, když váš soupeř hraje tak, jako tehdy ten můj.

Další situace, kdy je tento efekt často vídán, zahrnuje tahy po uplynutí času (které z toho důvodů považuji za nefér) a hry, v nichž jeden z hráčů zůstane ve hře s jednou koulí.

2.8. Role partnera v deblech

V deblové hře může hráč říci nebo udělat věci, které mají dramatický dopad na stav mysli partnera. Je důležité udělat vše pro to, abyste povzbudili partnera a pomohli mu se uvolnit. Někteří hráči chtějí být během svých tahů ponecháni o samotě, aby se mohli sami rozhodovat a hrát svou hru. To je od nich poněkud pošetilé, vzhledem k tomu, že dvě hlavy jsou lepší než jedna, a že partner může navrhnout věci, které by jinak byly přehlédnuty. Návrhy by nicméně měly být činěny takovým způsobem, který zvýší, a ne podminuje hráčovu herní sebedůvěru.

Obecně je psychologicky dobrým tahem navrhnout, aby váš partner šel do úderů, nad kterými trochu váhá, spíše než říci "No, pokud si nejsi jistý, tak radši zahrej na jistotu." To je pravdou zvláště v úderech, kterými se dá hodně získat, pokud se povedou. Obdobně je špatným psychologickým tahem přesvědčovat partnera, aby neriskoval, pokud není zřejmé, že přehlédl něco jako fakt, že tím dává soupeřům "lift".

Tak tedy téměř v jakékoli situaci je nejpravděpodobnější, že sebedůvěra vašeho partnera se zvýší, pokud jej budete podněcovat k riskování, místo toho, aby hrál na jistotu. V mnoha případech se to také ukáže jako nejlepší taktický tah, protože "selektivní paměť" (která bude vysvětlena dále) způsobuje, že drtivá většina hráčů se vyhýbá takovým rizikům, do kterých by měli jít a jen velmi málo jde do rizik, do kterých by chodit neměli.

Z podobných důvodů je obvykle nemoudré následovat partnera po kurtu během tahu a dohlížet na každý malá detail, pokud se nejedná o úplného nováčka.

2.9. Hráč, který není ve hře

Dalším důležitým faktorem při překonávání nervozity je znalost toho, co dělat, když jste hráč, který není ve hře (v originále "out player" - pozn. překl.). Ve většině případů to znamená, že sledujete soupeře, jak dělá break nebo manévruje za účelem dosažení určité pozice. Místo toho, abyste se zabývali počtem branek, kterými projíždí, byste měli svůj čas trávit čas soustředěním se na povšimnutí si a promyšlení takových věcí, jakou jsou ty uvedené níže, kteréžto mohou přijít k užitku, až se vám nakonec podaří dostat se do hry. Výsledkem bude, že si promyslíte spoustu věcí, které vám obvykle brání v tom, aby vaše údery dopadly tak, jak chcete. To může mít důležitý dopad na váš mentální přístup ke hře, protože nic tak nezvyšuje nervozitu, jako údery, které bez zřejmého důvodu nevyjdou.

Některé z věcí, na které by se měl hráč, který není ve hře zaměřit jsou:

(1) Rychlost a sklon trávníku.

Pečlivým pozorováním soupeřových úderů byste měli být schopni zjistit, zda nedojíždějí, přejíždějí nebo se stáčí na jednu stranu. To vám dá představu o rychlosti trávy a také o tom, zdali se nenaklání v některých oblastech na stranu.

(2) Herní podmínky.

Jestliže například vane silný vítr, měli byste se pokusit odhadnout jeho účinek na soupeřovy úderu a vymyslet způsob, jak minimalizovat jeho dopad na vlastní údery, až se dostanete do hry. Pokud prší, měli byste hledat části kurtu, které vykazují známky toho, že jsou zaplaveny. Měli byste si také povšimnout, jestli je povrch kurtu tvrdý a pevný, nebo měkký a pružný, protože jumpy mohou být obtížné a nedoporučitelné na měkčích typech povrchu.

(3) Schopnosti a styl protivníka.

Když dělá breaky, měli byste si všímat přesnosti (nebo jejího nedostatku), s jakou hraje své údery; jeho ochoty riskovat, aby zajistil pokračování breaku nebo tendence vyhnout se rizikům hraním na jistotu za každou cenu; jeho schopnosti hrát take-offy nebo rushe přes celý kurt a schopnosti hrát ostré stop-shoty, dlouhé rolly a sekané rushe apod. Tato znalost vám pomůže rozhodnout se o rizicích, které si můžete dovolit podstoupit, až budete na řadě.

Například pokud ponechal obě své koule u své další branky, budete se možná potřebovat rozhodnout, zdali na ně mířit, když by minutí mělo za následek to, že byste mu dovolili pokusit se o pěti-yardový roquet vaší koule s následným perspektivním breakem. Proti hráči, který ukázal, že nerad riskuje a jehož schopnosti roquetovat vypadají trochu podezřele může podobný úder stát za pokus. Obdobně pokud protivník nechá své dvě koule u sebe na hranici, může stát zato pokus o zásah a ponechání mu tří koulí u sebe, pokud víte, že nedokáže zahrát takový stop-shot, který je zapotřebí pro poslání jedné z koulí napříč kurtem k brance, zatímco by zůstal dostatečně blízko na to, aby s jistotou roquetoval další kouli. Bez takového úderu jsou jeho šance na rozjetí breaku dostatečně malé na to, aby se vyplatilo zariskovat.

(4) Možné leavy

Může vám velmi pomoci, pokud se podíváte na pozice vlastních kolíčků a pokusíte se vymyslet jeden či více "ideálních leavů", které možná budete schopni použít, až se dostanete do hry. V mnoha případech se vám může podařit udělat roquet, ale vaše šance na projetí branky nebo rozjetí breaku budou extrémně vzdálené, protože další dvě koule budou na hranici ve vzdálených částech kurtu. To nejlepší, v realizaci čehož lze doufat, je dojet si pro ně a přesunout je dovnitř kurtu, abyste je mohli použít k rozjetí breaku v dalším tahu, za předpokladu, že váš protivník neudělá roquet.

Naneštěstí mnoho hráčů nemá představu o NEJLEPŠÍM místě pro ponechání koulí za takových situací a později si uvědomí, že je měli nechat jinde. Čas pro vymyšlení nejlepšího leavu je během protivníkova předchozího tahu, protože v tu chvíli už víte, kde budou vaše kolíčky, až váš tah začne. To je mnohem lepší než spoléhání se na schopnost vymyslet dobrý leave ve zlomku okamžiku, anebo hůř nezabývat se tím vůbec, dokud neodehrajete některé z vašich úderů a už nebudete mít kontrolu nad umístěním minimálně některých koulí. (Toto téma "ideálních leavů" je velmi detailně popsáno v mém textu "Kroket: Strategie dalšího breaku", ale téměř se vymyká rozsahu brožury o psychologických aspektech hry.)

Mimo to, že to vylepší vaší taktiku, soustředění se na podobné pozitivní věco odvede vaše myšlenky od věcí, které by zvyšovaly vaše nervové napětí.

3. BUDOVÁNÍ SEBEDŮVĚRY

Jeden z hlavních problémů s nervozitou je skutečnost, že je spojen s nedostatkem sebedůvěry. V některých situacích může nervozita ZPŮSOBIT nedostatek sebedůvěry ve vlastní schopnost hrát v zápase úspěšně údery, o kterých víte, že je dokážete zahrát v tréninku. Jindy tomu může být opačně, takže je nervozita ZPŮSOBENA nedostatkem sebedůvěry, který je následkem jiného faktoru. Ve druhém případě může být možné najít cestu k překonání nedostatku sebedůvěry a tím i k odstranění příčiny vaší nervozity

Můžete se například chystat ke hře s protivníkem, o kterém je známo, že je mnohem silnější hráč než vy nebo za podmínek, se kterými nejste zcela obeznámen. Může pomoci "odbudit se" nebo zaujmout přístup "zoufalce" nebo si připomenout, že váš protivník má stejné podmínky. Zřejmě nejlepší rada pochází od jednoho šachisty světové třídy, který byl znám svým sebevědomým, útočným stylem, ačkoli jeho způsoby obecně vytvářely dojem skromné bzlivosti. Když byl dotázán, jak to dokázal, odpověděl: "Dokonce i když si nevěřím, hraju jakobych si věřil!"

Tato rada se zdá být relevantnější pro kroket než pro šachy, vzhledem k tomu, že sebedůvěra pravděpodobně hraje ještě větší roli v určování výsledků mnoha her. Někteří hráči jsou zřejmě schopni hrát opatrně na začátku hry a poté začít hrát odvážněji poté, co se trochu uklidnili, ale tento přístup bude pravděpodobně tím méně účinný, čím více se bude zlepšovat úroveň hry vaší, i vašich protivníků. Nebezpečí tkví v tom, že se vám možná vůbec nepodaří uklidnit proti soupeři, který zcela využije příležitosti nabídnuté mu vaším "opatrným" přístupem a vás následně držet pod tlakem.

Z psychologického hlediska se zdá být rozumnější "hrát, jakobyste si věřili" v úvodních fázích hry, kdy se váš protivník ještě "nezklidnil" dostatečně na to, aby plně využil všech chyb. Mnohem více her je prohráno tím, že hráč nezariskuje tehdy, když by měl než tím, že by zariskoval tehdy, když neměl.

3.1. Vyrovnání se s tlakem

Oblastí, kde mnoho hráčů může zlepšit svůj mentální přístup je jejich schopnost hrát pod tlakem údery se sebedůvěrou. Průjezd vzdálené branky, kterou MUSÍTE projet nebo pěti-yardový roquet, který BYSTE MĚLI udělat, ale dáte soupeři snadný break, pokud minete, jsou běžnými příklady úderů, které je záhodno hrát se sebedůvěrou. Jak je možné cítit sebedůvěru, když víte, že průjezd branky není jistý ani omylem a ačkoli počítáte, že ten roquet uděláte, dá se to také úplně minout?

V takových situacích se nemusíte pokoušet se zhypnotizovat, abyste uvěřili, že branku prostě PROJEDETE nebo že ten roquet jednoduše UDĚLÁTE. Někteří hráči mohou být schopni dosáhnout takového šťastného (a nerealistického) stavu mysli, ale většina z nás je příliš zkušená, než abychom se byli schopni tak snadno obalamutit.

Mělo by být nicméně možné, abyste se alespoň přesvědčili, že tím, že se pokusíte o daný úder, máte zároveň nejlepší šance na výhru. Nemáte žádnou jistotu - jistoty v kroketu jsou stejně vzácné jako v politice, ekonomii nebo sázení na koně - ale víte, že nic jiného, čeho jste schopen vám nedá lepší šanci na výhru než to, co právě děláte. Možná je zde podobnost s mentálním přístupem "zoufalce", ale bez nevýhod spojených s jeho udržením. Takový mentální přístup by vám měl umožnit hraní úderu se sebedůvěrou, i když moc dobře víte, že na úspěch záruku nemáte.

Vaše sebedůvěra může být dále zvýšena dobře podloženou vírou v to, že poti většině soupeřů pokud se budete pokoušet o věci, které vám dají nejlepší možnou šanci na výhru, bude pravděpodobnost enormně převážena na vaší stranu. Je to jako házet mincí proti protivníkovi, který aby vyhrál musí správně odhadnout sedm nebo osm hodů z desíti. Nemáte žádnou jistotu, že se mu to nepodaří, ale máte spoustu důvodů pro to, abyste si tiše věřili.

3.2. Vyrovnání se s frustrací

Proti některým soupeřům se dostanete do situace, kdy budete muset čelit taktice zaměřené spíše na to, aby vás frustrovala, než aby vás tlačila do dělání chyb. Místo toho, aby takový protivník umístil své koule tak, že bude schopen využít jakékoli malé chyby, kterou uděláte, umístí je tak, že budete mít problémy udělat s nimi vůbec něco. Při většině úderů nebudete pod tlakem vědomí, že neúspěch povede k jisté porážce, ale budete pod jiným druhem tlaku, který vzniká z frustrace, že nejste schopen významného pokroku, když cítíte, že někam byste se dostat měli.

Je obyčejně špatnou taktikou snažit se dělat v jednom tahu jednu branku oběma koulemi, zatímco protivníkovy koule jsou ze hry a rozhozené. To mu totiž umožňuje jezdit na vaše koule nebo příležitostně na svou partnerskou kouli. Může provádět údery v uvolněném stavu mysli, protože ve většině případů je nepravděpodobné, že ho to bude stát více než to, že vám umožní roll k další brance. A pokud uspěje při roquetování, pravděpodobně bude schopen použít vašich koulí k tomu, aby udělal více branek, než jste vy byli schopni udělat pouze se dvěma koulemi. Co hůř, bude se vám zdát, že roquet udělá vždycky ve chvíli, když už jste měli koule konečně nachystané na break, což vaší frustraci jenom přidá.

Odpověď na tento problém leží v říši taktiky. Nemusíte být svolný s tím, aby hra pokračovala jeden tah za druhým takovým způsobem, že můžete přinejlepším udělat jednu branku. Zamyslete se nad situací zobrazenou na obr. 1, hrajete se žlutou a červeno, kteréžto obě jsou ve čtvrtém rohu. Všechny kolíčky jsou na 1. brance a soupeřovy koule jsou u sebe ve druhém rohu. Zahrajte k nim take-off, ale nesnažte se prostě rushnout jednu z nich pryč a projet svoji brankou, zatímco druhá soupeřova koule a vaše partnerská koule obě leží blízko hranic a mimo hru.

Riskujete, že se zaseknete v brance a protivníkova koule bude číhat v závětří, nebo že se budete muset vrátit k partnerské kouli ve čtvrtém rohu a dáte mu šanci roquetovat jeho vlastní partnerskou kouli, když se on sám bude vracet do druhého rohu. Dokonce i když neuspěje s roquetem, budete muset znovu hrát dlouhý take-off s následným roquetem, což v mnoha případech nebude jisté ani vzdáleně. Brát na sebe taková rizika se nevyplatí, když jediné, co jste schopen získat, pokud zariskování vyjde, bude jedna jediná branka!

Místo toho stop-shotem pošlete jednu ze soupeřových koulí do kurtu, pak se vraťte, roquetujte druhou a pošlete ji také na místo, kde ji budete moci použít. V tomto případě byste je mohli umístit u branek 2 a 1. Až se vrátíte ke své partnerské kouli ve čtvrtém rohu, ujistěte se, že je necháte tak, aby jedna z vašich koulí měla v dalším tahu použitelný rush. Váš protivník bude mít jednu šanci na roquet, ale může pohnout jenom jednou koulí, a pokud jste pečlivě umístili koule, tak vám jeho minutí umožní použít jeho druhou kouli k tomu, abyste udělali několik branek se třemi koulemi ve hře.

Pokud soupeřovy koule leží u hranice, ale jsou dál od sebe, může být také možné je obě dostat do kurtu take-offem k jedné a jejím posláním do kurtu, zatímco pojedete ke druhé. Pokud by to bylo příliš obtížné, měli byste alespoň být schopni poslat první protivníkovu kouli do kurtu a vrátit se k partnerské kouli a připravit rush k jeho druhé kouli. Tím pro něj bude nebezpečné koule spojit a pokud je znovu umístí dál od sebe, můžete zahrát rush k jedné z jeho koulí a poté ji rushnout do kurtu, následný take-off k druhé soupeřově kouli vám znovu umožní dosáhnout požadované situace. Často budou k dispozici jiné a možná i lepší způsoby, jak se se situací srovnat, ale věci, kterou je zapotřebí si zapamatovat je skutečnost, že pokud zjistíte, že soupeřova taktika cás začíná frustrovat, měli byste se zamyslet nad způsobem, jak mu zabránit v tom, aby v ní pokračoval. V popsané situaci, pokud jste ve hře vy, by to nemělo bít obtížné.

Odlišný typ frustrace nastane, jestliže je soupeř tím, kdo je ve hře a je spokojený s tím, že udělá během tahu jednu branku a udržuje vaše koule daleko od sebe (ale obvykle mimo hru) ve stylu legendární tety Emy.

Nejlepší odpovědí je udržovat protivníka pod tlakem tím, že umístíte své koule tak, že budou představovat hrozbu, že využijete každou chybu, kterou protivník udělá. Je důležité si zachovat důvěru v to, že až se vám nakonec podaří udělat dlouhý roquet, můžete očekávat, že uděláte více branek, než byl svhopen váš soupeř. Musíte také být připraveni riskovat, abyste si vylepšili šance na dostání se do hry co nejrychleji to jde. Ve většině případů byste měli jet na jeho koule místo toho, abyste se vraceli k partnerské kouli, zvláště pokud představují něco jako dvojitý terč, ale často i tehdy pokud jsou obě u hranice bez využitelného rushe.

Představte si, že hrajete červenou a žlutou a všechny koule jedou na branku 1. Váš protivník v minulém tahu roquetoval červenou, zahrál neúspěšný take-off k první brance a poté se stáhnul k partnerské kouli u severní hranice.

Ačkoli soupeř nemá rush ke své brance, měli byste červenou jet na protivníkovy koule. Je to mnohem lepší než zkoušet "finesy" zahráním červené do prvního nebo čtvrtého rohu. Všimněte si, že jet červenou na žlutou by bylo příliš nebezpečné protože minutí by soupeři umožnilo hrát černou, rushnout modrou k brance 2, take-off k vaším koulím a rushnout jednu z nich k brance 1, čímž by rozehrál break. Hráč, který používá styl "tety Emy" pravdpodobně nebude ve většině situací schopen účinně využít třetí kouli, takže se obvykle vyplatí zariskovat pokus o jakýkoli úder, který povede k roquetu nejpravděpodobněji.

Pozitivní mentální přístup použitý pro využití popsané taktiky obvykle vynese úroky i v jiných směrech. Zahrání vaší koule do rohu bez jakéhokoli pokusu o roquet snižuje tlak na protivníka a umožňuje jeho nervům, aby se uklidnily.

3.3. Vizualizace

Stejně jako v mnoha jiných sportech může hrát vizualizace důležitou roli i v mentálním přístupu kroketového hráče.

Stejně jako skokan do výšky se připravuje ke skoku tím, že si představuje sám sebe jak plachtí přes tyčku, může kroketový hráč budovat sebedůvěru prodlevou před hraním úderu vyplněnou vytvářením mentálního obrazu úderu, jak jej úspěšně hraje. To může zahrnovat "vidění" toho, jak strikerova koule jede přímo přes celý kurt a dělá perfektní roquet nebo jak s největší snadností projíždí brankou. Mnoho hráčů také dokáže "vidět" kouli těsně poté, co se odpoutá od úderové plochy hole s konkrétním typem rotace, což jim lépe umožňuje odhadnout míru "strku" nebo dopředné valivé rotace, kterou udělí kouli.

Vizualizace také poskytuje prostředky pro nápravu chyb dříve, než se stanou závažnými. Pokud si uděláte jasný mentální obraz toho, jak se obě koule budou chovat například ve splitu, můžete následně zkontrolovat, zda se koule tak ve skutečnosti zachovaly. Pokud ne (např. jedna z koulí je kratší a druhá jede příliš daleko), měli byste se sami sebe zeptat proč a vymyslet úpravu potřebnou pro příští hraní podobného úderu. Hráč, který nemá jasnou mentální představu toho, co očekává stran chování koulí, nebude mít žádnou možnost zjistit, zda se chovají tak, jak by měly a tudíž se pravděpodobně bude dopouštět stejných chyb při hraní úderů stejného typu i v budoucnosti.

Abyste si usnadnili vizualizaci toho typu úderu, který hodláte použít, můžete zkusit švih nanečisto vedle koule před vlastním hraním úderu. Zvláště u průjezdů branek mnoho hráčů zjistilo, že to pomáhá.

3.4. Princip nejistoty

Kroketový princip nejistoty není v žádném vztahu s podobně označeným principem v matematické teorii pravděpodobnosti a kvantové fyzice.

Jednoduše říká, že úder bude pravděpodobně neúspěšný, pokud si hráč není jistý, zda by jej měl hrát. Někteří hráči jsou mimořádně schopni tento princip využívat a když hrajete proti nim, opakovaně jste na značných pochybách, který úder byste měli hrát a zdali podstoupit konkrétní risk, anebo ne.

Poté co úderem minete, myslíte si: "Věděl jsem, že jsem to neměl zkoušet." Důsledkem toho je, že je obtížné přistoupit se sebedůvěrou k jakémukoli úderu a záhy je celý váš mentální přístup váhavý a bojácný.

Mnoho hráčů se dokáže lépe vyrovnat s dlouhými roquety za předpokladu, že alespoň vědí, že tím, že se o ně pokoušejí, dělají správnou věc. Potom možná i minou, ale nebudou se obviňovat z toho, že udělali špatné rozhodnutí, takže jejich další hra není ovlivněna.

K překonání problému nejistoty vedoucí k pochybnostem, sebeobviňování a zvýšenému napětí je nezbytné zastavit se před hraním úderu a dát si čas na zvážení situace ze všech úhlů. Musíte odhadnout šance různých úderů, které se nabízejí stran zisku, který vám přinesou a míru v jaké bude neúspěšný úder katastrofální. Poté musíte učinit definitivní rozhodnutí, který úder hrát. Pokud se dva nebo více úderů zdají být po pečlivém zvážení stejně přínosné, tak si jeden z nich vyberte a tím debatu skončete. Obecně platí, že pokud není k dispozici žádné jiné jasné vodítko pro rozhodnutí, vyplatí se zvolit úder, který, pokud bude úspěšný, přinese největší zisk.

Nepřipravujte se žádným způsobem ke hraní úderu, dokud jste se definitivně nerozhodli. Poté, jakmile jste provedli volbu, NEVRACEJTE se k ní. Obraťte celou svou pozornost k věcem (postoj, úchop, švih, protažení úderu atd.), které budete muset udělat správně, aby vámi vybraný úder byl úspěšný. Pokud se stane, že minete, tak si prostě řekněte, že o daný úder jste se v dané situaci pokusit museli. Rozhodně se sami sebe zeptejte, co způsobilo, že úder nevyšel a snažte se to v budoucích úderech napravit, ale nezabývejte se tím, zda jste měli nebo neměli udělat něco jiného. Určitě se můžeme poučit z vlastních chyb, ale čas na ohlédnutí se a znovuzvažování je po hře, a nikoli během ní.

V životě je mnoho situací, kdy rozhodnutí musí být učiněno na základě neúplných informací a vysoce subjektivních odhadů pravděpodobných výsledků různých alternativ. Skutečnost, že rozhodnutí vyústilo v katastrofu nedokazuje, že že v dané době bylo rozhodnutí chybné. Pokud by byly k dispozici další informace, možná by došlo k jinému rozhodnutí, ale učiněné rozhodnutí bylo jediné rozumné ve světle toho, co tehdy bylo známo.

Stejné je to i v kroketu. Odhadli jste riziko spojené s hraním určitého úderu za přijatelné, ale poté co jste minuli váš protivník nastupuje k all-round breaku, který zahajuje dvěma, nebo třemi údery, o kterých jste si mysleli, že je nebude schopen úspěšně zahrát. To neznamená, že vaše rozhodnutí bylo chybné a nemá smysl se obviňovat z toho, že jste hráli špatný úder. Možná v budoucnu proti stejnému protivníkovi odhadnete rizika odlišně, ale se vší pravděpodobností to nebude schopen udělat znovu a vaše rozhodnutí ve skutečnosti bylo správné v tom smyslu, že při pokusu o daný úder jste si dali největší šanci na výhru. Fakt, že jste ve skutečnosti prohráli nedokazuje nic, vzhledem k tomu, že žádné jiné jednání by vám NEZARUČILO vítězství. Možná byste snadno - ve skutečnosti ještě snadněji - prohráli, pokud byste učinili jiné rozhodnutí.

Na druhou stranu pokud váš soupeř využije vašeho minutí k jednoduchému postupu, který jste nevzali do úvahy, pak je možná na místě udělit si mentální kopanec, abyste zajistili, že bolest, kterou cítíte, je dostatečná k tomu, abyste v budoucnu byli opatrnější v odhadu toho, který úder hrát.

3.5. Ničení sebedůvěry

Už jsme viděli, že jednou z cest, jak zničit soupeřovu sebedůvěru je vytvořit v jeho mysli nejistotu stran toho, který úder by měl hrát. To vyžaduje pečlivé naplánování. Předpokládejme například, že vaše koule ještě jedou na branku 1 a udělali jste roquet, ale nemáte prakticky žádnou šanci na okamžitý break, takže se rozhodnete dostat soupeřovy koule z hranice do kurtu a doufáte, že je budete schopni využít v breaku v dalším tahu.


IDEÁLNÍ LEAVE		PSYCHOLOGICKÝ LEAVE
Černý má jedinou volbu: musí jet na rush připravený pro červenou. Může hrát úder s jistotou, že dělá správnou věc.		Černý má nejméně tři rozumné možnosti: jet na modrou, nebo na žlutou, nebo defenzivně do čtvrtého rohu.

Sám se nabízející leave spočívá v tom, že pošlete soupeřovy koule k brankám 1 a 2 a své koule umístíte někam k východní hranici mezi brankami 3 a 4 s rushem na branku 1 (viz obr. 3). Soupeř je pak nucen hrát koulí u první branky a pokud neudělá roquet budete schopni zahrát rush k brance 1 a zahájit break minimálně se třemi koulemi.

Je zde nicméně nebezpečí, že takový leave může být PŘÍLIŠ dobrý. Váš protivník je víceméně nucen jet na vaše koule, dokonce i když je rush nachystán perfektně a má terč pouze z jedné koule. Nemá pro něho smysl zahrát kouli do rohu, aby ji dostal ze hry, protože break ze tří koulí máte tak jako tak. Proto může jet na vaše koule s jistotou, že to je jediná šance, jak zabránit vašemu bezprostředně hrozícímu breaku a ví, že pokud mine, tak vám nedá o moc více, než už máte. To mu umožní přistoupit ke hraní úderu v uvolněném stavu mysli, kdy nemá co ztratit.

Tím, že nachystáte rush ke hranici za druhou brankou místo za první (viz obr. 4), můžete vytvořit zcela jinou situaci. Nyní vám soupeř pokud pojede na vaše koule a mine, dá rush k první brance, kterýžto zatím nemáte. Musí také zvážit to, že by jel na svou kouli u branky 2 a tak musí odhadnout vaše šance, že - pokud mine - zahrajete rush k jeho kouli na hranici, rushnete tuto kouli k brance 2 a druhou jeho kouli (modrou) rushnete k brance 1, čímž rozjedete break ze čtyř koulí. Konečně se musí rozhodnout, zda se mu vyplatí zahrát svou kouli řekněme do čtvrtého rohu, což vám umožní zahrát rush k brance 2 a poté rushnout tamní kouli k brance 1. V tom případě byste stále měl break ze tří koulí a on se vzdal i šance na roquet.

Většina hráčů se v podobných situacích jen obtížně rozhoduje o správném dalším postupu, takže do hry vstupuje princip nejistoty. Pokud se pokusí o roquet, zasáhnou s menší pravděpodobností než v předchozí situaci, kdy prakticky neměli co ztratit. Tato psychologická úvaha může klidně převážit fakt, že pokud soupeř mine, budete muset zahrát dva dobré rushe místo jednoho, abyste rozehráli break.

Mimo podobného legitimního použití taktiky k oslabení soupeřovy sebedůvěry existuje množství zákeřnějších a méně etických způsobů.

Jeden hráč, kterého jsem znal se vždy před začátkem hry zeptal na soupeřovo zdraví a vášnivě vyjadřoval své sympatie s každým neduhem, který protivník zmínil. To sloužilo k tomu, aby přiměl soupeře věřit, že nebude schopen dobře hrát, když je na tom zdravotně tak špatně a že se bude zabývat spíše vlastními bolístkami než úderovou technikou. Zřejmě je zde nebezpečí, že pokud se sympatie přežene do takové míry, že soupeř bude přesvědčen, e nemá vůbec žádnou šanci, vstoupí do hry efekt "zoufalce".

Při jiné příležitosti jsem slyšel hráče na začátku hry, jak zmiňoval "nepříjemně silný vítr, díky němuž bude dobrý kroket téměř nemožný." Po hře jsem poznamenal, že se uvedl do nebezpečí, že si sám namluví, že nemůže hrát dobře. Ujistil mě nicméně, že ve skutečnosti mu vítr starosti nedělal, protože stejně nebyl nijak silný. Poznámka byla zcela zaměřena k ovlivnění protivníka, o němž bylo známo, že se pomalu rozehrává.

"Vždycky potřebuje nějaký čas, aby si srovnal údery," bylo mi řečeno. "Pokud si bude myslet, že za jeho minely může hlavně vítr, bude méně odhodlaný ve svém úsilí odhalit skutečný problém, kterým bude téměř jistě menší chyba v technice."

Jsem si jistý, že množství takových psychologických plánů určených ke zničení soupeřovy sebedůvěry je omezeno pouze představivostí a snad etikou hráče, který jich používá.

3.6. Psychologické důsledky blokování, peelování apod.

Taktika jako je blokování, peelování a vykolíkování soupeřovy koule také může mít významný psychologický dopad.

Před několika lety mě jeden starší hráč naučil, že je vhodné po vykonání breaku k brance 4-zpět nechat soupeřovy koule navzájem blokované kolíkem. Později jsem zjistil, že je mnohem jednodušší prostě nechat jednu z protivníkových koulí na východ od kolíku a druhou dva až tři yardy na jihozápad od branky 2. Z praktického hlediska to mělo stejný efekt, protože nevyhnutelně zvedl kouli u druhé branky a zahrál ji ze startovní čáry.

Tou dobou jsem nicméně také zjistil, že blokování má na spoustu soupeřů psychologický dopad, který v nich vytváří frustraci nebo defétismus, ke kterým nedochází, pokud mají čelit jednoduššímu, ale stejnocennému leavu.

Zjistil jsem, že i peelování může být psychologicky využito, když jsem při jedné příležitosti hrál deblový zápas, ve kterém se protivník zasekl v penultu, koule mého partnera byla v bezprostřední blízkosti a zbylé dvě koule byly ze hry. Můj partner lehce roquetoval soupeřovu kouli a poté ji peeloval skrz penult předtím, než se stáhl k mé kouli na hranici. Zeptal jsem se ho, proč se rozhodl pomoci soupeři v průjezdu branky, o kterou se neúspěšně pokoušel, a jestli měl v úmyslu se pokusit peelovat soupeřovu kouli i skrz rover a vykolíkovat ji.

"Spíš ne," odpověděl, "ale chtěl jsem, aby si myslel, že možná jo." Po zbytek hry protivníci dělali co mohli, aby udrželi peelovanou kouli mimo hru. Pokud by protivník sám uspěl v tom, aby kouli dostal k roveru, nebo dokonce ke kolíku, pochybuji, že by mu dělala takovou starost možnost, že mu vykolíkujeme kouli; peel ale jej zdá se přesvědčil, že přesně o to se budeme usilovně snažit. Podařilo se jim zabránit nám v tom, abychom jeho kouli vykolíkovali, ale neudělali už téměř žádnou branku. Mám zato, že jsme hru vyhráli mnohem snadněji, než kdyby nebylo psychologického efektu peelu na penultu.

Většina hráčů si je vědoma toho, že vykolíkování soupeřovy koule samo o sobě má vysloveně psychologický efekt. Někteří hráči pošetile berou za svůj postoj, že jakmile byla jejich koule vykolíkována, nemají už žádnou šanci na výhru, takže se o to přestanou pokoušet, přestanou i přemýšlet a pohybují se pouze v očekávání nevyhnutelného konce hry. Ostatní se rozhodnou, že už nemají co ztratit, takže jdou do všeho víceméně zoufalým způsobem. To je jistě lepší než to vzdát, ale nejlepší přístup bude určitě ležet někde uprostřed.

3.7. Realistické cíle

Jsou hráči, kteří když minou dva nebo tři dlouhé roquety, tak místo aby se snažili přijít na to - proč, říkají: "Dneska mi ty roquety prostě nejdou," rezignují a akceptují nevyhnutelný výsledek. Jejich sebedůvěra je zničena, protože si, zdá se, stanovili za cíl udělat každý roquet a očekávají od sebe příliš mnoho. Je mnohem lepší stanovit si realistické cíle, které vám umožní udržet si pozitivní přístup, až se věci začnou kazit. Přístup, který se dá doporučit zaujal hráč, se kterým jsme hráli na jednom deblovém turnaji. Poté, co minul dva 14-yardové roquety řekl: "Průměrně dávám na takovou vzdálenost jeden ze tří, takže není třeba si dělat starosti s dalším - nutně to musí být roquet!" Jeho úvaha je snad matematicky nesprávná, ale z psychologického hlediska chvályhodná. Nedostal už šanci na podobný roquet, takže nevím, jak by zareagoval, kdyby zase minul.

V dobách svých herních začátků jsem si stanovoval v každém zápase, který jsem hrál, cíl neudělat více než šest "chyb". Jako chybu jsem započítával, když jsem minul roquet kratší než 5 yardů, zaseknul se v brance, kterou jsem měl snadno projet, vyjel z kurtu při take-offu, nebo když byl take-off kratší než 5 yardů od cílové koule a já jsem minul následný roquet. Nepočítal jsem slabé take-offy, po kterých jsem byl schopen roquetovat cílovou kouli a nezapočítával jsem ani slabé approache a splity, i když jsem možná měl.

Znamená to, že jsem přijímal fakt, že se můžu dopustit několika chyb toho typu, které by člověk "neměl dělat" a když se pak chyba objevila, byl jsem méně náchylný k sebeobviňování a setrvávání na úvahách o vlastní hlouposti v takovém rozsahu, aby to ovlivňovalo další údery. Naštěstí na této úrovni mí soupeři obvykle udělali více než šest chyb, a tím, že jsem si zachovával pozitivní přístup, jsem byl schopen vyhrát mnoho her i tehdy, když jsem se dopustil více chyb, než činil můj předem stanovený limit. Jak jsem se zlepšoval, byl jsem si pro sebe schopen realisticky snižovat limit počtu chyb, až se nakonec zdálo, že už ho nepotřebuji. Je hodno zmínky, že dokonce i na nejvyšší úrovni se má zato, že hráč si rozumně může dovoli tři chyby za hru a stále očekávat výhru ve většině z nich.

Mimo časů, kdy si stanovujeme takové cíle, které jsou příliš vysoké a nerealistické, jsou také časy kdy si stanovujeme cíle příliš vágní, a tedy příliš snadno dosažitelné. Před mnoha lety jsem trénovával s Robertem Bartholomaeusem, který se pak přestěhoval na Nový Zéland a stal se jedním z jejich nejlepších hráčů. Když hrál roquet na 2-3 stopy nebo projížděl branku z podobné vzdálenosti z místa přímo před ní, nestačilo mu prostě zasáhnout kouli a poslat ji tak, aby udělala roquet nebo průjezd. Vždy se snažil roquetovat cílovou kouli přesně ve středu nebo projet brankou tak, aby se koule nedotkla tyčky. Když ve svém cíli uspěl, jeho sebedůvěra se zvýšila, protože věděl, že že úder zahrál dobře. Když ne, byl pak schopen začít přemýšlet o tom, jak opravit tu malou chybu při švihu. Podobný neúspěch neovlivnil jeho sebedůvěru, protože si mohl říci, že se mu pořád ještě podařilo udělat roquet nebo projet branku, takže v jistém smyslu byl úder úspěšný.

4. RYTMUS ŠVIHU

Možná není všem jasné, že je nutno dosáhnou určitého rytmu, aby byl švih kroketovou holí proveden správně. U většiny úderů je správný typ švih ten, který připomíná (ale jen zhruba) jednoduché kyvadlo o stanovené délce (paže plus násada hole), jemuž sílu uděluje váha hole a nikoli ruce, předloktí, či lokty. "Nech kladivo hole pracovat samo" je standardní tréninkový princip.

Fyzikální zákony nám říkají, že jakmile je určena délka kyvadla, je stanovena také perioda jeho pohybu (nebo rytmus švihu). Existuje odpovídající čas, měřitelný v sekundách, který kyvadlo potřebuje, aby se dostalo z nejvyššího bodu švihu do nejnižšího. Pokud je holí pohybováno rychleji, nebo pomaleji než je tato určená perioda, tak se již nejedná o žádoucí prosté kyvadlo. Pokud hráč změní délku kyvadla tím, že posune ruce nahoru, nebo dolů po násadě, měl by také změnit rytmus švihu. Vyšší úchop vyžaduje pomalejší švih.

4.1 Fyziologické vlivy

Naše úvahy o nervozitě a mentálním přístupu ke kroketu by byly neúplné, pokud bychom nezvážili účinek fyziologických vlivů. Ty jsou nejpatrnější ve vztahu k rytmu švihu.

Když je někdo nervózní, jeho tělo produkuje více adrenalinu, což má za následek rozličné měřitelné fyziologické změny v těle. Nejviditelnější z těchto změn je změna srdečního rytmu. Jak každý ví, jste-li nervózní, bije vám srdce rychleji.

Škola, na které učím, je speciální hudební škola a učitelé hudby mi tvrdí, že tato změna srdečního rytmu způsobená nervozitou je velkým problémem pro vystupující hudebníky. Podle přijímané teorie je to proto, že podvědomě odvozujeme svůj přirozený rytmus (ať už je to cokoli) ze svého srdečního rytmu. Z tohoto důvodu nervózní hudebník obvykle hraje svůj hudební part mnohem rychleji, než kdyby byl uvolněný. Vůbec si není vědom toho, že hraje jinou rychlostí než na zkouškách a diví se, proč se mu pletou prsty. Aby vyvážili toto podvědomé spoléhání se na srdeční tep, radí se studentům, aby strávili několik sekund těsně před vystoupením poslechem metronomu nebo tikajících hodin a z toho pak odvodili správnou rychlost nebo rytmus pasáže, kterou mají zahrát. Slavní hudebníci a dirigenti podle zpráv také využívají podobné prostředky k tomu, aby si určili rytmus, eventuálně používají skutečná kyvadla, pravidelně blikající světlo, atd.

Vzhledem k tomu, že jsem sám muzikant a zúčastnil jsem se mnoha vystoupení, byl jsem si dlouho vědom této tendence podvědomě hrát rychleji, je-li člověk nervózní a také potřeby vyvážit tuto tendenci vědomým a záměrným zpomalením "přirozeného" rytmu při nervozitě. Tato "teorie srdečního tepu" je jediným vysvětlením, které jsem slyšel, které zdá se přijatelně vysvětluje tento efekt.

Zdá se být přirozené, že i v kroketu bude rytmus švihu ovlivněn změnou srdečního tepu a zkušenost naznačuje, že tomu tak opravdu je. Většina hráčů se snaží, jsou-li nervózní, zrychlit švih. Nápřah je kratší, než když jsou uvolnění, a aby dosáhli požadované síly, tlačí násadu hole svýma rukama dopředu ve "strkacím" pohybu, místo aby nechali švih na váze hole. Důvodem pro tento kratší nápřah, který má nutně za následek katastrofální tlačení nebo strk, je asi to, že si během tréninku osvojili zvyk pohybovat holí vzat po stanovený časový úsek, který interně a podvědomě měří pomocí srdečního rytmu.

Předpokládejme například, že nápřah normálně trvá dva údery srdce, po kterých se hůl na moment zastaví a pak začne vykonávat pohyb vpřed. Pokud srdce bije rychleji než normálně, je zřejmé, že bude nápřah zkrácen (pokud není holí pohybováno mnohem větší rychlostí než obvykle, k čemuž ale zdá se nedochází). To znamená, že během nápřahu hůl nedosáhne své normální výšky, takže se bude pohybovat vpřed s menší gravitační silou než obvykle. Jediným způsobem jak překonat tuto ztrátu síly a přesto pohnout koulí o požadovanou vzdálenost, je udělit dodatečnou sílu tlakem rukou nebo předloktí. Naneštěstí vzhledem k tomu, že jsou ruce na násadě hole nutně na jiných místech, je obtížné zkoordinovat jejich tlačení tak, aby hůl stále ještě prováděla švih po zamýšlené linii, zvláště když se to nebylo natrénováno, protože to není obvyklou součástí švihu. To také vysvětluje, proč je odhad délky stejně jako směru, ovlivněn nervozitou.

Teď když jsme si vědomi problému a jeho příčin, co se s tím dá dělat? Nevím, jestli existují dostupné léky , které by zpomalily srdeční rytmus, ale v každém případě by to bylo nežádoucí a pravděpodobně i proti novým pravidlům o používání výkonnost zvyšujících léků ve sportu.

U většiny hráčů může být problém alespoň částečně překonán tím, že si na začátku hry nebo kdykoli v jejím průběhu, když jste si vědomi jistého stupně nervozity, uvědomíte, že je nutno vědomě ZPOMALIT A PRODLOUŽIT nápřah. To by vám mělo umožnit znovunastavit správnou periodu jednoduchého kyvadlového švihu, takže se tlačení a strkání stane zbytečným.

4.2 Mechanika (délka páky)

Už jsem výše zmínil, že perioda či "rytmus" švihu je určen délkou kyvadla. Z toho pramení druhá možná výhoda menšího zkrácení úchopu v nervózní situaci. Pokud je fázování švihu odvozeno od rychlejšího bití srdce, tak bude zkrácená perioda pravděpodobně blíže té správné u kratšího než normálního kyvadla. První výhoda již byla vysvětlena dříve, když jsme probírali způsoby, jak se vyrovnat s nervozitou a zjistili jsme, že při kratším úchopu bude škubání nebo třas méně pravděpodobně zvětšen na úrovni kladiva hole. Je třeba nezapomínat na to, že existují i nevýhody pramenící z kratšího úchopu, které je také nutno zvážit předtím, než se rozhodnete jej použít coby částečnou odpověď na problémy odvozené z nervozity.

Někteří hráči používají švih, který připomíná fungování dvojitého (nebo "složeného") kyvadla, ve kterém ruce vedou švih kyvadla od ramen, ale předloktí je během úvodní fáze švihu staženo zpět, takže hůl vcelku zaostává za pohybem ramen. Poté, když hůl dosáhne pozice nad koulí, je předloktí vymrštěno rychle vpřed, takže se hůl pohybuje "skrze kouli" velmi rychle, což je druhý kyvadlový pohyb od rukou. Tímto "dvojitě kyvadlovým" švihem je tak možné přidat dodatečnou sílu, pokud je fázování úderu správné; spolehlivá synchronizace těchto dvou kyvadel je však značně obtížná.

Nervózní hráč může urychlovat švih od ramen, takže druhé kyvadlo (hůl), jehož fázování zůstává nezměněno, bude zaostávat za rukama více, než je obvyklé. To způsobí, že ruce dosáhnou pozice přímo nad koulí ve chvíli, kdy se hůl ještě pohybuje dolů, což bude mít za následek ztrátu síly a způsobí jump, protože koule bude zasažena ze shora směrem do země. Pokud používáte tento typ švih, můžete díky špatnému fázování úderu zcela minout rush.

5. RYTMUS BREAKU

Při hraní breaku může být dosaženo jiného typu rytmu. Jedná se o méně pravidelný rytmus, ale stále jde o rytmus, který je pro hráče dobré pochopit. Zahrnuje načasování různých akcí, které jsou spojeny s hraním breaku, jako je rychlost, kterou hráč chodí po kurtu mezi jednotlivými údery, čas strávený nad přípravou a stalkováním úderu, počet cvičných švihů, délka pauzy předtím, než hráč ukončí úderový postoj po zahrání úderu apod.

Když jsem poprvé začal pozorovat kroketové hráče v akci, byl jsem fascinován způsobem, jakým někteří z nich hráli své breaky - jakoby byli v transu, s pomalými pohyby jako roboti. Vše dělali stejným, mechanickým, neuspěchaným tempem. Hned mě napadají jména jako Neil Spooner, Mavis Jiles a Joyce Gehanová, a ti všichni mi v následujících letech říkali, že když hrají break, tak téměř úplně ignorují věci, které se kolem nich dějí. Pohyb se stává více méně automatickým a údery se téměř "hrají samy". Rytmus breaku byl zcela zřejmý dokonce i velmi nezkušeným pozorovatelům, ačkoli jsem naprosto nepochopil proč.

Jiní mají při hraní breaku malý, nebo vůbec žádný rytmus. Skáčou od jednoho úderu k druhému, pak se se zřejmou nejistotou zastaví a celkově působí dojmem, že je jejich break složen ze série nešikovných a vzájemně nesouvisejících pohybů. Třetí skupina obvykle začíná pomalu a získává v průběhu času na rychlosti, takže pokud break pokračuje dostatečně dlouho (což je čím dál tím méně pravděpodobné), končí tím, že od úderu k úderu tém běhají. Obecně řečeno, nejlepší hráči mají svůj vlastní rytmus, ale někteří dobří nikoli.

Nemohu si pomoci, ale mám zato, že ustálený rytmus breaku je žádoucí, a že by měl být pečlivě vyvinut, ačkoli je jisté, že bude občas narušován chováním diváků, protivníků, hráčů a koulí z jiné hry apod. Navzdory předpokladům jsou hráči s ustáleným rytmem breaku těmi, kteří se evidentně nejlépe dokáží vyrovnat s nežádoucími vyrušováním. Zdá se, že jsou schopni vyskočit ze svého transu, počkat dokud vyrušení nepomine a pokračovat v breaku, jakoby se nic nestalo. Možná se jejich schopnost pokračovat v breaku tak snadno odvozuje od faktu, že mají ustálený, jasný rytmus, ke kterému se mohou vrátit.

Při určování správného rytmu breaku pro hráče je zde několik faktorů, které je třeba zvážit:

5.1. Uvolňování napětí

U většiny hráčů dochází během breaku k nárustu napětí, zvláště pokud série hraných úderů v sobě zahrnuje určitý stupeň rizika. Je důležité, aby break obsahoval mezi údery dostatečný čas na to, aby celé napětí, nebo alespoň většina z něj odplynula, takže se nekumuluje do bodu, kdy by vážně ovlivnilo další údery.

5.2. Programování mysli

Je také důležité, aby rytmus obsahoval určitý ustálený myšlenkový program pro každý typ úderu. To bude zahrnovat postupné promyšlení různých věci, které jsou nezbytné k zajištění úspěchu konkrétního úderu, který bude hrán. Pokud se například hraje roquet na jakoukoli vzdálenost od šesti palců do délky uhlopříčky celého kurtu, hráč by se měl propracovat myšlenkovým programem obdobným tomuto:

Připravte se na stalkování koule.
Zkontrolujte, zda máte v pořádku úchop.
Pevně vykročte s očima upřenýma na kouli.
Zaujměte pohodlný postoj.
Zkontrolujte umístění chodidel.
Zkontrolujte kolmost úderové plochy hole.
Odpozorujte vzdálenost a určete délku nápřahu.
Zkuste si nápřah a zkontrolujte jeho přímost.
Upřete pohled na místo dopadu hole na kouli.
Uvolněte rameno a od té chvíle je udržujte v klidu.
Proveďte dlouhý, uvolněný, pomalý nápřah.
Ujistěte se, že se ruce pohybují vpřed po správné přímce.
Jděte holí vpřed v dlouhém, nízkém protažení švihu.

Může se to zdát jako směšně dlouhý seznam, zvláště u šestipalcového roquetu. Nutné je nicméně pouze UDĚLAT tyto věci. Není nutné o nich zároveň i přemýšlet a předříkávat si je před každým úderem. S praxí se většina těchto věcí zautomatizuje, takže hráč hráč musí vědomě přemýšlet pouze o několika bodech, u kterých je největší pravděpodobnost, že by se mohly pokazit. Takový program je vysoce individuální záležitost a bude různý u jednoho každého hráče. U krokovacího úderu bude mít hráč zcela odlišný program věcí, které musí zvážit, zkontrolovat a udělat. Když jdou věci dobře, může vykonání programu zabrat jen pár sekund, ale někdy mu bude hráč muset věnovat více času, aby pozměnil něco, co se nezdálo fungovat dostatečně dobře, nebo aby vzal do úvahy další věci, jako je vítr, kaluže vody, náklon kurtu apod., kteréžto nejsou součástí jeho obvyklého programu.

Pokud jej něco během tohoto procesu vyruší, hráč by se měl zastavit, a pak jej začít celý od znovu.

Je také důležité, aby se podle celého programu jednalo i v těch nejjednodušších úderů, například ve zmíněném šestipalcovém roquetu. Proč je to nezbytné, když je stěží pravděpodobné, že se takový roquet dá minout i bez tak detailní přípravy. Existují alespoň tři dobré důvody.

Za prvé, dokonce i nejlepší hráči jsou schopni minout šestipalcový roquet. Za druhé, udržuje to rytmus breaku tím, že zajišťuje, že je každý podobný úder připraven a odehrán stejným způsobem. Za třetí, posiluje to program v hráčově mysli, takže s menší pravděpodobností něco přehlédne v pozdějším úderu, který může být důležitější.

Hráč vlastně šestipalcovým roquetem trénuje na budoucí údery. Když se například obtěžuje s kontrolou kolmosti úderové plochy hole před KAŽDÝM roquetem, stane se to automatickou součástí jeho breakového rytmu a nezapomene to dělat ani tehdy, když je rozptylován takovým věcmi, jako je právě darovaný lift, koule v brance, poznámka diváka, blížící se uplynutí časového limitu apod.

5.3. Náprava chyb

Před začátkem mentálního programování a hraní jakéhokoli typu úderu by měl hráč mít v mysli jasný obrázek toho, jak očekává, že se koule bude (nebo budou) chovat. Poté by se měl po odehrání úderu zastavit a krátce zhodnotit, zda úder dopadl tak, jak čekal. Pokud ne, měl by zvážit pravděpodobnou příčinu takové odchylky, i když to nemuselo mít žádné závažné důsledky pro daný konkrétní úder. Tímto způsobem bude schopen začít opravovat jakkoli drobné chyby (např. strikerova koule jela v krokovacím úderu dále než očekával) než tyto vyústí v katastrofu. Breakový rytmus by tedy měl za tímto účelem zahrnovat krátkou pauzu po odehrání každého úderu a PŘED přesunem k hraní dalšího úderu. To zajistí, že hráč nebude stále přemýšlet o tom, co se pokazilo v předchozím úderu, zatímco bude hrát už další. Mnoho branek nebylo projeto proto, že hráč stále ještě přemýšlel o svém ne-zcela-dokonalém approachi, a k mnoha roquetům nedošlo, protože se hráč pořád ještě snažil zjistit, proč byl ten take-off tak krátký.

Podobných chyb je určitě třeba si všimnout a v budoucích úderech se jim vyhnout, ale pokud hrajete další úder, tak to rozhodně NENÍ správný čas na nápravu chyb.

5.4. Držení těla

Dalším aspektem breakového rytmu, který je hoden úvahy, je jeho psychologický dopad na soupeře. Když jsem pozoroval způsob, jakým například Joyce Gehan vcházela na kurt, odehrála break (anebo jediný úder) a zase odcházela, vždy na mě udělalo dojem její "královské" držení těla a chování. Chodila po kurtu, jakoby jí patřil a nutně vzbuzovala dojem, že má všechno perfektně pod kontrolou. Dokonce i když prohrávala o hodně branek a právě minula roquet ze čtyř stop, dokázala odejít z kurtu způsobem, který naznačoval, že to bylo přesně to, co zamýšlela. Možná by to moderní psychologové dokázali vysvětlit pomocí "řeči těla".

Jiní hráči si také dokázali vytvořit auru osoby, která všechno pod kontrolou a psychologický účinek na protivníka bývá někdy zdrcující. Jsem si jistý, že rytmus breaku je důležitou složkou celkového efektu vzhledem k tomu, že jsem si nikdy neodnesl podobný dojem z osoby, která po kurtu pospíchá nebo se courá bez ustáleného rytmu.

5.5. Rozptylování

Už jsme poznamenali, že poněkud překvapivě jsou se hráči s dobře ustáleným rytmem breaku lépe schopni než ostatní vyrovnat s rozptylováním, které by mohlo narušit jejich rytmus.

Podobná rozptylování mohou být záměrná (například protivník zavolá: "Pohnula se ta koule?", nebo "Nebyla ta koule mrtvá?", nebo "Zavolal bys, prosím, rozhodčího, aby ten průjezd sledoval?"), nebo náhodná (například hráč nebo koule z jiné hry, zatoulaný pes apod.). Není důvod, proč byste měli dovolit, aby vás taková vyrušení jakkoli naštvala. Za předpokladu, že jste se rozjeli ve stanoveném rytmu, měli byste si dát pauzu na něco jiného a vrátit se k němu později. Je to podobné situaci, kdy hudebník hraje svou skladbu o dobře ustáleném rytmu a je schopen se k ní vrátit i po přestávce; pokud má však skladba obskurní, divný ("synkopický") rytmus, zjistí, že je to mnohem nesnadnější.

Je nicméně důležité, aby se po přerušení breaku v něm nepokračovalo, dokud nebyla odstraněna příčina vyrušení a dokud také neodezněla z hráčovy mysli. To je také důvod, proč zkušení hráči po přerušení breaku v paralelní hře často dávají přednost hráči z druhé hry, aby hrál nejdříve on, i když sami hráli break a podle pravidel by měli tedy mít přednost oni. Je docela zábavné, když se sejdou dva takoví hráči a oba trvají na tom, aby nejprve hrál ten druhý a jejich neústupnost je pochopitelná, jakmile pochopíme, že pro některé hráče je těžší přestat na vyrušení myslet, když vedle kurtu čeká hráč z jiné hry, až se odehraje úder.

6. PSYCHOLOGIE TAKTIKY

Ačkoli byla většina naší pozornosti doposud upřena na důsledky mentálních postojů pro hraní úderů a breaků, není pochyb o tom, že v říši taktiky nadělají špatné mentální postoje pokročilejšímu hráči nejvíce škody. Je to o to nešťastnější, že jen velmi vzácně má hráč ponětí o tom, co se děje. V případě nervozity si je hráč alespoň vědom problému, ačkoli pro něj nemusí mít žádné uspokojivé řešení. Používá-li však hráč slabou taktiku, která vyplývá z jeho špatného mentálního přístupu, může být velmi obtížné přesvědčit ho, že je něco špatně na čemkoli z nich.

6.1. Riskování a selektivní paměť

Má-li se člověk učit ze zkušeností, je nutné správně posoudit úspěch, nebo neúspěch taktiky použité v minulosti. Naneštěstí jen málo hráčů je schopno přesných soudů, mají-li přisoudit vinu za neúspěch či zásluhu za úspěch, protože všichni podléháme tomu, co je známo jako "selektivní paměť".

Začal jsem si toho být vědom před léty na svém prvním důležitém turnaji. Jednou koulí jsem jel na 2-zpět a druhou jsem odehrál break do okola až ke kolíku. Později se soupeři podařilo dostat do hry, projet až ke kolíku a vykolíkovat mi kouli, zatímco druhá stále jela na 2-zpět. Nakonec jsem hru prohrál, odešel z kurtu a hned byl obklopen skupinou starších dam, které sympatizovaly s mou porážkou, ale vysvětlily mi, že tím, že jsem jel ve druhém breaku až ke kolíku, tak jsem si soupeři přímo říkal o vykolíkování a výsledkem bylo jenom to, co se dalo předpokládat.

Byly schopny mi citovat příklady z vlastních podobných her, aby ve mně vzbudily dojem, že i ony se musely naučit "tím těžším způsobem", že se jedná o extrémně neuváženou taktiku.

Vůbec jsem nebyl schopen pochopit jejich výklad, protože jsem porážku nepřisuzoval faktu, že jsem jel ke kolíku, ale spíše tomu, že jsem se následně dopustil několika základních chyb, když jsem měl relativně dobré šance hru ukončit.

Začal jsem věřit tomu, že v situaci, kdy je hra prohrána poté, co se člověk dostal ke kolíku a soupeř mu vykolíkoval kouli, je zde naprosto převažující tendence přisoudit prohru faktu, že jste v breaku zašli příliš daleko. To je naprosté pomíjení mnoha dalších faktorů (například slabých approachů, zaseknutí se v brance, minutí krátkých roquetů apod.), který může být porážka stejně dobře - a ve skutečnosti i lépe - přisouzena.

Problémem je zdá se to, že ostatní faktory jsou poměrně běžné, takže neutkví v paměti. Pozoruhodnou složkou hry byl break do okola, takže si jej paměť vybere jako příčinu toho, co se stalo. Je poněkud zvláštní, že pokud se hráč v podobné situaci zastaví před penultem nebo roverem a následně prohraje hru, tak zdá se nikdy nepřipisuje porážku na účet faktu, že neprojel brankami, kterými projet mohl. A platí to i tehdy, když prohrál jen o jednu, nebo dvě branky.

Jsem si jist, že mnohem pravděpodobněji prohraji hru tím, že NEPOJEDU ke kolíku když můžu, než tím, že k němu pojedu, když jsem neměl. Jsem také přesvědčen, že pokud má druhá koule už projela 1-zpět (takže soupeř nedostane kontakt a může dostat už jen jeden další lift), dávám si nejlepší možné šance na výhru tím, že pojedu až ke kolíku, bez ohledu na které branky jede můj soupeř. Nemusí to platit pro hráče s horší herní výkonností, ale zcela jistě to platí pro ty, kteří jsou schopni zahrát break do okola.

Existuje mnoho dalších situací, v nichž je selektivní paměť patrná. Je poměrně běžné, že se hráč pokusí o průjezd branky lehce z úhlu, zasekne se v ní a později na to svádí vinu za prohru ve hře. Navzdory tomu, že obě strany udělaly mnoho jiných technických chyb. "Věděl jsem, že ten průjezd nemám zkoušet," oznámí hráč a vy víte, že až se příště dostane do podobné situace, rozhodne se od branky odjet. Problém s podobnou úvahou leží v tom, že až se v budoucnu nepokusí o průjezd a přesto prohraje, nepřisoudí porážku tomu, že se o branku nepokusil a neřekne, jak by vskutku měl: "Měl jsem ten průjezd zkusit, když jsem měl možnost."

Tak tedy vždy směřujeme k tomu, abychom vinu kladli riziku, které jsme (neúspěšně) podstoupili než rizikům, do kterých jsme nešli. Není pochyb o tom, že je to díky tomu, že důsledek neúspěšného risku je obvykle okamžitý a viditelný, zatímco stejně závažný následek neprovedení riskantního úderu je často pozorovatelný pouze v dlouhodobé perspektivě a je snadno připsatelný na vrub soupeřovy dobré hry, spíše než naší špatné taktiky. Ego také zraňuje méně to, když připustíme, že nás soupeř přehrál (anebo ještě lépe - přehrál se štěstím), než že byl chytřejší.

Selektivní paměť hraje roli při podbarvování našich odhadů taktiky jiných hráčů, stejně jako naší vlastní. Díváme-li se na hru, obvykle přisuzujeme porážku špatné taktice poraženého a výhru dobrým úderům vítěze. Tak také říkáme o poraženém: "Neměl si to nachystat u soupeřovy branky" nebo "Měl hrát s druhou koulí", zatímco o vítězi: "Byl schopen v kritických momentech udělat pár dlouhých roquetů" nebo "Měl opravdu skvělé průjezdy". Ani tehdy ve skutečnosti nechválíme vítěze za vůli pokoušet se o roquety a branky - pouze komentujeme, že měl štěstí, že mu riskování vyšlo.

Proto, že takto a podobně selektivní paměť ovlivňuje náš odhad riskantní taktiky, většina hráčů se stává s tím, jak nabírají zkušenosti, opatrnějšími. Naneštěstí je taková opatrnost odvozena z mylné úvahy a vede k unáhlenému závěru, že se vyhrává tak, že člověk hraje dobré údery a vyhýbá se riskování, Ačkoli je první část závěru nepopiratelně pravdivá, druhá polovina zcela jistě ne. Jak se tedy dá problém selektivní paměti překonat? Možná budou v budoucnu existovat profesionální hráči s placenými trenéry, kteří detailně zaznamenají každý úder ve hře, takže bude moci být později naprosto objektivně analyzován. Do té doby se musíme na naši paměť spoléhat. Měli bychom si alespoň uvědomit s tím spojená nebezpečí, takže se budeme moci pokusit být objektivnější a vzít vše do úvahy před připisováním zásluh a vin.

Abychom dále tyto věci doložili, podívejme se na běžný typ pozice, jak je ukázán na obr. 5.

Všechny koule ještě jedou na první branku a vy hrajete s modrou a černou. Váš soupeř se právě pokusil o approach od modré, ale nezískal pozici na průjezd, takže se odjel a nachází se asi yard od partnerské koule na východní hranici. Vaše černá koule je na severní hranici zhruba před třetí brankou. Co uděláte? Ačkoli je zde dobrá nabídka dvojitého cíle, jen málo hráčů bude vážně uvažovat o tom, že by na něj jel černou z důvodu evidentního rizika, které to zahrnuje. Minutí nabídne soupeři snadných devět branek. Většina ani příliš neuváží možnost jet na soupeřovy koule modrou, protože protivník zatím nemá rush ke svojí brance. Minutí modrou při pokusu o zásah černé umožní hrát soupeři červenou, rushnout žlutou do třetího rohu a poslat ji k druhé brance předtím, než rushne jednu z vašich koulí k brance 1 a opět bude pravděpodobným výsledkem devět branek.

Většina se rozhodne hrát "defenzivně" tím, že modrou pošle do prvního rohu. Ale co bude pravděpodobným důsledkem této "defenzivní" hry? Soupeř pojede červenou a sekaně rushne žlutou do pozice na severní hranici blízko černé. Poté rushne černou k brance 2 a ujistí se, že nechal žlutou asi šest palců dovnitř kurtu od pomezní čáry. Bude následovat take-off k modré v prvním rohu a roll k brance 1. Roll nemusí vyjít, ale v tom případě se může vrátit k severní hranici do blízkosti žluté a nachystat rush k černé, která je u branky 2. (Všimněte si mimochodem, že mohl dosáhnout téhož, pokud by modrá byla zahrána do čtvrtého rohu, nebo na jiné "bezpečné" místo, protože měl možnost hrát žlutou místo červené).

To by vás dostalo do ještě horší pozice (viz obr. 6), než v jaké jste byli původně. Nyní soupeř hrozí breakem se třemi koulemi v příštím tahu, ať už pojedete kteroukoli koulí a jakýkoli neúspěšný pokus o roquet mu dokonce dá break se čtyřmi koulemi. Nedává moc smyslu znovu zahrát modrou do rohu, sednout si a pozorovat ho, jak projíždí devět branek, takže jste nuceni jet na něj a doufat v nejlepší.

Při zpětném pohledu je zřejmé (nám, ale pravděpodobně nikoli hráči, který hraje), že jste na něj měl jet už z půcodní pozice, místo toho abyste hrál "defenzivně". Teď už vidíme, že na zahrání modré do rohu nic defenzivního nebylo. Sloužilo to pouze k pozdržení soupeřova breaku o jeden, dva tahy, ale break se stal o to jistější, protože jste nevyužili jednu nebo více šancí pokusit se o roquet a tak jste mu nakonec dovolili rozjet break, aniž by se vůbec musel pouštět do nějakého rizika.

Pokud jsou oba hráči schopni hrát breaky, tak v původní pozici jistě mělo dojít k pokusu o roquet. Je rozumné jet černou, pokud své šance na zásah dvojitého cíle odhadujete na více než 50%. Jinak byste měli jet modrou na žlutou. (Je toho nutno zvážit více, než jsme tady učinili a důvody proč jet na žlutou spíše než na červenou patří spíše do knihy o taktice a ne o psychologii).

Pro naše účely popsaná situace ilustruje fakt, že mnoho hráčů se domnívá, že něčeho dosáhli, když se jim podaří "oddálit špatný den" kdy soupeř dosáhne breaku, i když tím, že to udělali, break učinili jistějším.

Předpokládejme, že v pozici na obrázku 5 jste zahráli modrou do prvního rohu, poté se vašemu soupeři podařil roll k první brance a udělal devět branek, jak bylo zmíněno. Uvědomili byste si svou chybu v tom, že jste nejeli modrou na žlutou? Pravděpodobně ne. Daleko pravděpodobněji připíšete devět branek na vrub soupeřově technice (nebo štěstí), se kterou úspěšně zahrál roll z prvního rohu. Což je skvělý příklad toho, jak si s námi může naše paměť při posuzování důvodů pro katastrofu zahrávat, protože úplně přehlíží fakt, soupeř měl výborné šance na devět branek, ať už se mu roll povede, nebo ne.

Jaký by měl tedy být náš postoj k riskování? Měl bychom prostě jít do úplně každého rizika bez ohledu na důsledky? Vůbec ne. Takový přístup by u většiny hráčů vedl k zoufaleckému postoji "vždyť na tom nesejde", který by měl za následek neopatrnost a neschopnost se soustředit. Často vídáme hráče, kteří na sebe berou rizika, která by určitě NEMĚLI. Detailní zváženi všech zákrutů tohoto tématu je mimo rozsah tohoto textu, ale jsme schopni konstatovat alespoň dva jasné a spolehlivé obecné principy:

1. Jste-li ve hře, buďte připraveni podstoupit jakékoli rozumné riziko, které pokud vyjde, vám dá break, ale neriskujte, pokud můžete získat pouze jednu branku a nepřipravíte si nic.

2. A na druhé straně, pokud nejste ve hře, podstupte jakékoli riziko, které vás dostane do hry, za předpokladu, že pokud nevyjde, protivník získá jen jednu branku, nebo aby si připravil break, bude muset zahrát sérii obtížných nebo velmi přesných úderů.

Ve výše analyzované situaci (obr. 5) by se hráč řídící se druhou ze zmíněných zásad správně rozhodl jet modrou na soupeřovy koule aniž by musel zdlouhavě procházet výše uvedeným procesem zdůvodňování.

Možná bychom měli znovu zdůraznit, že oba zmíněné principy platí pouze pokud jsou oba hráči schopni zahrát dlouhé breaky, když k tomu dostanou příležitost. Nemá valného významu riskovat, abyste si připravili break, pokud neumíte údery nezbytné k tomu, aby se rozjel, a stejně tak nemá příliš smyslu bránit soupeři v breaku, který protivník není schopen udržet dlouho.

6.2. Přijetí percentuálnosti hry

Další oblastí taktiky, kde hraje psychologie roli je schopnost hráče přijmout koncept založení taktiky na procentech. Způsob, jakým se procenta odhadují nebo počítají a poté používají jako základ pro stanovení taktického přístupu je detailně popsán v mém textu "Strategie dalšího breaku", který se zabývá pokročilou taktikou. Zde budeme analyzovat pouze zajímavá fakta o způsobu jakým hráči nazírají, a často odmítají, ideu percentuálnosti hry.

Před několika lety The Australian Croquet Gazette publikovala článek Stana Halla, špičkového hráče z Nového Jižního Walesu, teoretika a profesora matematiky, ve kterém prokázal, že pokud jedete na dvě koule, které jsou od sebe méně než 18 palců (asi 45 cm) a jsou vzdáleny více než 15 yardů, měli byste mířit na bod, který je uprostřed mezi oběma koulemi a vlastně se tou dírou snažit projet. Dává vám to lepší percentuální šanci na roquet, než kdy míříte na jednu, nebo druhou kouli.

Zjistil jsem, že většina hráčů, ačkoli přijímá Stanův závěr, není schopna se přimět k tomu, aby jej použila v kritické fázi důležité hry. Jaksi se jim nezdá správné úporně se pokoušet udělat něco, co ve skutečnosti nechcete. Jeden hráč to vysvětloval slovy: "Kdyby se mi podařilo projet středem, v duchu bych se pak kopal zbytek hry." Vzhledem k tomu, že jsem sám matematik a jsem schopen do detailu pochopit Stanovu argumentaci, nemám žádné podobné potíže se záměrným mířením na střed. Pokud náhodou dosáhnu nechtěného úspěchu, řeknu si, že to byl slespoň přesný úder a míření jinam by mi zmenšilo šanci na roquet.

Už jsme poznamenali, že mnoho hráčů má takový mentální přístup, díky němuž je pro ně obtížné riskovat, dokonce i když může být jasně dokázáno, že daným zariskováním si dávají nejlepší šanci na výhru. Zdá se, že je nemožné je přesvědčit, že ve skutečnosti "hraní na jistotu" je v mnoha situacích riskantnější než "zariskování".

Při mnoha příležitostech jsem měl v deblové hře potíže a přesvědčováním svých různých partnerů, že v pozicích jako je ta na obrázku 7 (všechny koule jedou na první branku), by měli jet červenou na černou kouli v prvním rohu. Trvají na tom, že úder je "příliš riskantní" a místo toho chtějí hrát "na jistotu" a udělat okamžitě branku od žluté.

Poukazuji na to, že se dá očekávat, že pěti-yardový roquet udělají v alespoň 8 případech z 10 a s tím obvykle souhlasí. Dále tvrdím, že pokud ihned projedou branku, nemají prakticky žádnou šanci na rozjetí breaku předtím, než soupeřům dovolí pokusit se jednou nebo vícekrát o roquet, ke kterému pravděpodobně dojde v alespoň 2 případech z 10.Takže tím, že pojedeme na černou, si dáváme řekněme 85% šanci na okamžitý break, zatímco okamžité projetí branky nám neumožňuje očekávat, že budeme mít šanci větší než 60-70%, že se k breaku dostaneme dříve než soupeři. Logika je nevyvratitelný, ale mí partneři často nebývají přesvědčeni, že jet na černou je mnohem bezpečnější volbou v tom smyslu, že to minimalizuje riziko, že prohrajeme hru.

Přítel, se kterým občas trénuji mívá také pochybnosti o riskováních podobných tomu, který je výše popsán, ale z odlišného důvodu. Když mu vysvětluji, že se dá očekávat, že roquet udělá minimálně v osmi případech z desítí, tak reaguje slovy: "To asi ano, ale já nebudu mít deset pokusů. Budu mít jen jeden, a ten musím dát. Musít být schopen udělat roquet v jednom případě z jednoho, a to je 100%!". Dokud nebudou muset všichni hráči kroketu skldat zkoušky ze zákonů a aplikací matematické teorie pravděpodobnosti, budou vždy existovat hráči, jejichž psychologický postoj je vede k mylným závěrům jako je tento.

Betty Roberts, dobrá hráčka z Broadview klubu, kde jsem také členem, má svou vlastní metodu pro používání procent. Když má čelit potřebě pokusit se o poměrně riskantní roquet, říká: "No, buď zasáhnu, nebo minu. Takže aspoň mám 50% šanci!". Její úvaha je z matematického hlediska mylná, ale z psychologického má svou hodnotu, protože ji dovoluje pokusit se o úder v uvolněnějším stavu mysli.

Už jsme poznamenali, že hráč, který používá taktiku založenou na objektivním posouzení procent, má do svého mentálního přístupu zabudován element připravené sebedůvěry. Nemusím mít příliš velkou důvěru ve svou schopnost provádět správná subjektivní posouzení, ani ve svou schopnost kývat kroketovou holí po přímce, ale není sporu, že má důvěru v matematickou pravděpodobnost stojí na dobrých základech.

7. RUŠIVÉ ELEMENTY

Pole pro zkoumání důsledků některých fyzických vjemů na mozek kroketové hráče je široké.

(Má manželka, která sveřepě odolává všem pokusům přivést ji ke hře, si nedokáže představit zbytečnější věc než je pokus o zkoumání týkající se mozků kroketových hráčů a tvrdí, že před "zkoumáním" je třeba provést ještě "průzkum").

Na tomto místě uvedu dvě z mnoha oblastí, o kterých navzdory názorům své ženy věřím, že jejich zkoumání by se mohla ukázat přínosným a užitečným pro hráče.

7.1. Koule jako rušivý element

Zajímavá situace běžně nastává, když hráč poté, co poslal soupeřovu kouli k druhé brance, zahraje u první branky špatný approach od partnerské koule. S partnerskou koulí za brankou a trochu na stranu bývá prvním nápadem stáhnout se ke hranici, coby obrana proti soupeřově pokusu o roquet od ruhé branky. Není-li to příliš praktické, je obvyklým postupem zůstat před brankou, takže soupeř může roquetovat jenom jednu z koulí.

Znám nicméně jednoho hráče, který dává přednost tomu, aby si nachystal rush a nechal obě koule 4-5 stop od sebe, nechráněné před soupeřovým pokus o roquet, jak je to uvedeno na obrázku 8. Tvrdí, že druhá koule obvykle funguje jako "rušivý element", takže je menší pravděpodobnost, že soupeř zasáhne vůbec nějakou kouli ze dvou nabízených, než kdyby měl jet pouze na jednu, to celé za předpokladu, že je vzájemná vzdálenost těchto koulí určena správně. Nevím, jestli je jeho teorie správná. Vůbec se nezdá být nerozumnou, takže by neměla být jen tak zamítnuta. Možná, že odpověď do značné míry závisí na schopnostech a mentálním přístupu soupeře. V každém případě se zdá být možné provést test, které snad umožní dospět k definitivnějšímu závěru stran otázky, zdali mohou být v určitých pozicích koule použity coby "rušivé elementy".

7.2. Čára jako rušivý element

Můj přítel Tom Armstrong mě jenou upozornil, že za určitých okolností i čára může fungovat jako rušivý element. Můžete si to sami zkusit tak, že umístíte cílovou kouli na pomezní čáru před první branku a požádáte přátele, aby zahráli roll ze stejné pomezní čáry za brankou 4, jak je uvedeno na obrázku 9. Měli by poslat krokovanou kouli k první brance a strikerovu co nejblíže k cílové kouli na pomezní čáře před první brankou. Je zaskakující jak mnoho hráčů pošle rollem strikerovu kouli mimo kurt. Pokud byste je požádali, aby stejný úder zahráli na jiné části kurtu, nebudou stejným problém vůbec řešit.

Jednoho dne jsem možná získal určitý náhled proč tomu tak je, když jsem hrál tenisový zápas na neznámém kurtu a zjistil jsem, že pokaždé, když jsem se snažil o bekend podél boční čáry, míček skončil mimo kurt. Dokonce i když jsem si byl vědom, co se děje, bylo pro mě velmi obtížné chybu korigovat. Pak jsem si uvědomil, že poměrně blízko kurtu stála klubová budova, postavená tak, že byla téměř rovnoběžná s kurtem, ale ne zcela. Budova byla asi o yard dále od boční čáry na vzdálenější části kurtu než na bližší. Nějak podvědomě jsem používal linii klubové budovy pro svůj odhad svých úderů, takže ta fungovala jako rušivý element a míčky končily mimo kurt. Ukázalo se také, že mnoho hráčů, kteří nebyli domácí, zažívalo s bekendy stejný problém.

To mi napovědělo, že hraniční čára na kroketovém kurtu by mohla fungovat jako rušivý element pro hráče, který si staví koule na roll. Potřebuje zjistit úhel mezi směry, ve kterých poputují obě koule a zvolit podle něj mířící bod (tedy směr úderu). Není nicméně jednoduché ignorovat hraniční čáru, která je celkem blízko jednomu z ramen daného úhlu. To má za následek, že se úhel zdá být větší, než ve skutečnosti je a může způsobit, že hr zvolí mířící bod uprostřed mezi brankou a hranicí místo uprostřed mezi brankou a koulí na pomezní čáře. Všechno to mohou být jen mé představy, ale nicméně mě to přimělo k tomu, abych si dával obzvláštní pozor na rolly, ve kterých má strikerova koule putovat rovnoběžně s hranicí v její blízkosti. Ať už je mé vysvětlení správné, nebo ne, není pochyb o tom, že strikerova koule má nepříjemnou tendenci vyjíždět z kurtu, pokud člověk nevěnuje pečlivou pozornost zajištění toho, že linie míření je správná.

Mám podezření, že i v mnoha jiných situacích mohou koule, čáry, branky nebo kolík fungovat coby rušivé elementy. Většina z nás si je vědoma toho, že branky nějak podivně přitahují koule, které by se do jejich blízkosti vůbec neměly dostat - nebo je to jen další příklad selektivní paměti? - a mnoho hráčů také zjišťuje, že když se připravují k průjezdu branky z úhlu a soustředí se na to, aby koule minula bližší tyč branky, tak samotné soustředí zdá se ovlivňuje linii švihu. Tyč branky zdá se funguje jako rušivý element. Z toho důvodu možná budou potřebovat jinou metodu pro přípravu na průjezd branky, aby se úplně vyhnuli pozornosti věnované tyčce branky.

8. KLAMNÉ PŘEDSTAVY

Další způsob, jak může být mysl kroketového hráče uváděna v omyl je nejlépe popsatelný společným názvem "klamné představy".

8.1. Odhad vzdálenosti

Od nepamětných časů probíhají debaty na téma správné metody pro určení bodu míření (tj. směru úderu) v krokovacích úderech. Někteří trvají na tom, že je zapotřebí "půlit úhel" mezi směry, ve kterých mají dané dvě koule putovat. Jiní jsou stejně neoblomní, že je nutno "půlit vzdálenost" mezi místy, kde mají dané koule skončit. Pokud mají koule urazit zhruba stejnou vzdálenost, problém nevyvstane, protože obě metody vedou k přibližně stejnému závěru. U stop-shotů nebo pass-rollů, stejně jako u jiných krokovacích úderů, kde jedna z koulí putuje výrazně dále než druhá, je zde celkem rozdíl a obě metody správné být nemohou.

Na základě fyzikálního zákona o rovnoběžníku sil a matematického zákona "diagonály rovnoběžníku se navzájem protínají" není pochyb o tom, že půlení vzdálenosti a nikoli úhlu je teoreticky správné. Proč tedy hráči stále ještě trvají na "půlení úhlu"?

Odpověď přináší skutečnost, že existuje optický klam, který ztěžuje přesný odhad vzdálenosti podél přímky, která se úhlopříčně stáčí v našem zorném poli. Abyste si to vyzkoušeli, odstraňte z kurtu středový kolík a zatímco budete stát u druhé branky, snažte se zvolit bod, který je uprostřed mezi třetí a čtvrtou brankou. Dokonce i když tam mají kolík, většina hráčů zvolí bod, který je mnohem blíže třetí brance než čtvrté. Je tomu tak proto, že pokud by byl správný střed mezi těmito brankami označen, bližší polovina by se zdála větší než polovina vzdálenější. Každý si uvědomuje, že ačkoli slunce a měsíc mají na obloze skoro stejnou velikost, tak se slunce zdá menší, než ve skutečnosti je, protože je tak daleko, a měsíc se zdá být větší než by vzhledem ke slunci být měl, protože je blíže. Nikoli každý si je vědom, že stejný klam ovlivňuje náš odhad vzdáleností na kroketovém hřišti.

Z toho důvodu hráč, který hraje split od druhé branky k brankám 3 a 4 a ŘÍKÁ, že volí za mířící bod místo, které leží v polovině vzájemné vzdálenosti mezi brankami, bude často mířit na bod, který je blízko tomu, který si vybral ten, který tvrdí, že půlí úhel. Tak vede tento klam k tomu, že oba hráči zase jednou míří zhruba na stejné místo. To je ve skutečnosti poměrně dobře, protože strikerovu kouli ovlivňuje pull (způsobený protažením švihu) ve větší míře než kouli krokovanou. Aby se snížil efekt pullu, který výše uvedené fyzikální zákony neberou v potaz, je nutno posunout mířící bod ze středu vzdálenosti o trochu směrem k místu, kde se má strikerova koule zastavit.

V pass-rollech klam funguje nicméně opačně, takže hráč, který "půlí vzdálenost" posunuje svůj bod míření OD místa, kam pojede strikerova koule, zatímco úprava pro pull vyžaduje, aby jej posunul K místu, kde strikerova koule skončí. Pokud si není vědom toho, co se děje, může to způsobit, že daný hráč přestane důvěřovat fyzikálním zákonům, alespoň co se týká chování kroketových koulí. Jeho jedinou útěchou tak bude to, že jeho kolega, který trvá na půlení úhlu bude v tomto případě při hledání správného místa pro míření ztracen ještě více.

8.2. Dvojité terče

Podobný efekt, způsobený stejným typem klamu, lze pozorovat, když hráč umisťuje kouli na startovní čáru tak, aby měl dvojitý cíl ("double") ze dvou koulí, z nichž jedna je výrazně dále než druhá. Obyčejně se bude snažit kouli umístit tak, že pokud pojede po přímce, nebude schopna projet mezi danými dvěma cíli, aniž by jeden z nich zasáhla. Často nicméně vídáme, že se strikerově kouli ve skutečnosti nějak tou neexistující mezerou projet podaří. Hráči to často vysvětlují tak, že prohlašují, že koule nadskočila nebo se stočila díky nerovnostem povrchu; skutečný důvod pravděpodobněji spočívá ve faktu, že když pokládáme strikerovu kouli na startovní čáru, je nám mnohem blíže než kterákoli z cílových koulí, takže vypadá větší než je mezera mezi nimi. Možná by měl hráč položit strikerovu kouli vedle bližší ze dvou cílových koulí a pak se na ní podívat ze startovní čáry, aby našel vhodné místo, které může marknout holí, zatímco si dojde zpět pro strikerovu kouli. Nikdy jsem tento postup nevyzkoušel a nejsem si jist, zda je v souladu s pravidly, protože to může být chápáno jako používání zkušební koule. V každém případě se může ukázat, že to se sebou nenese žádné významné výhody.

8.3. Kanóny

V souvislosti s kanóny existují dva "klamy" hodné zmínky, Prvním je odhad požadované síly. Stejně jako u sekaných rushů, je zde silná tendence k podhodnocení požadované síly, takže koule nedojedou na zamýšlená místa. To může být způsobeno přehlédnutím skutečnosti, že je zde třetí (strikerova) koule, která nemá zamýšlenou koncovou pozici, ale nicméně vyžaduje sílu, aby se pohnula. Většina hráčů, alespoň do doby, než si úder mnohokrát vyzkou, inklinuje k použití stejné síly, jaké je zapotřebí pro split, ve kterém jsou na stejná místa posílány pouze dvě koule.

Druhý klam se odvozuje od metody, která je používána pro učení hráčů, jak uspořádat koule na různé kanóny. Nyní je běžné mluvit o velikostech jednotlivých mincí, za účelem předání představy o správné mezeře mezi dvěma nedotýkajícími se koulemi (tj. strikerovou a nekrokovanou), a myslím že se jedná o další z inovací Tom Armstronga. Podle pravidel hry je nicméně zakázáno skutečně minci při uspořádávání koulí na kanón použít, takže velikost mince musí být odhadnuta. Z nějakého důvodu, který prozatím nejsem schopen přiměřeně vysvětlit, hráči rozměry mincí pravidelně podceňují. Pokud hráče požádáte, aby postavil koule tak, aby mezi nimi byla "deseticentová mezera", téměř jistě zjistíte, že do vytvořené mezery se deseticent nevejde ani přibližně. Tento jev nemusí být problémový, za předpokladu, že jej učitel kompenzuje tím, že jmenuje minci větší, než je mezera, kterou ve skutečnosti chce, ale jestliže se žák poté rozhodne při tréninku použít skutečné mince pro různá uspořádání, může zjistit, že se koule nechovají tak, jak očekával.

9. PSYCHOLOGIE PODVÁDĚNÍ

Může se to zdát jako zvláštní téma, ale bezesporu může mít podvádění významný psychologický dopad na protivníka, pokud ne přímo na hráče, který podvádí.

9.1. Pocity viny

U většiny hráčů vede vědomí toho, že získali neférovou výhodu, byť bezděčně, k pocitům viny a starostem, zda to nezpůsobí újmu jejich do té doby dobré reputaci. V semifinále singlového Mistrovství Port Pirie v roce 1990 jsem hrál proti Deanu Patersonovi, členu státního reprezentačního týmu, a do takové situace jsem se dostal. Nechal jsem Deanovy koule u druhé branky a u kolíku a roquetoval červenou partnerskou kouli v prvním rohu. Rozhodl jsem se na jiní hranici nachystat rush, který byl blokovaný ze strany koule u kolíku. Zahrál jsem krátký roll z rohu podél hranice, ale červená poodjela příliš daleko a zastavila se na místě, kde už nebyla blokovaná, takže jsem po delší úvaze umístil žlutou tak, aby červená měla rush přesně na kouli v blízkosti kolíku, kterážto tím měla za terč pouze jednu z mých koulí.

Dean, který seděl u vzdálenějšího konce kurtu, za druhou brankou, přišel na kurt a rozhodl se jet na můj rush, ačkoli to nebyl dvojitý terč. Minul, ale při umisťování koule na pomezní čáru zjistil, že červená koule byla špatně umístěna. Zavolali jsme rozhodčího, který správně rozhodl, že Dean "hrál, když byla koule špatně umístěna" a není zde možnost nápravy. To bylo vůči Deanovi poněkud tvrdé, protože se po něm těžko dalo chtít, aby přeel celý kurt a zkontroloval, jestli jsem koule na konci svého tahu správně umístil na pomezní čáru. Byla to pouze moje chyba a získal jsem neférovou výhodu, ačkoli podle pravidel se s tím nedalo nic dělat.

Zeptal jsem se rozhodčího, zda dovolí - s mým souhlasem - abychom koule umístily správně, takže Dean bude moci zahrát úder znovu. Rozhodčí s tím ihned souhlasil a pochválil mě za projev sportovního přístupu. Dean na druhý pokus roquetoval, ale mě se přesto podařilo poměrně snadno hru vyhrát.

Ve skutečnosti musím doznat, že má žádost, aby Deanovi bylo povoleno úder zahrát znovu, byla motivována více psychologickými zřetely než sportovním přístupem, ačkoli bych si rád myslel, že smysl pro fair-play by mě přiměl ke stejnému jednání i bez aplikace psychologického faktoru.

Nechtělo se mi hrát zbytek hry s vědomím, že jsem získal neférovou výhodu, o které by každý mluvil a špital si o ní. V takové situaci by bylo téměř nemožné se uvolnit a hrát dobře. Dal jsem přednost dobrému pocitu z toho, že jsem získal úctu přítomných (ačkoli ne zcela zaslouženou) za svou "férovost a sportovní přístup".

Tato nešťastná událost tak ovlivnila více Deana než mě; pravděpodobně by tomu však tak nebylo, kdybych prostě přijal rozhodnutí rozhodčího a pokračoval ve hře, na což jsem měl právo. Drtivá většina zkušených hráčů raději rychle ohlásí, že se koule nepohnula, že udělali double-tap apod. a dají přednost vlastnímu znevýhodnění, než aby si někdo myslel, že získali nefér výhodu, byť nezáměrně. Ve většině případů toto chování vyplývá z využití psychologie a nepodporuje tedy nutně závěr, že kroketoví hráči jsou nadáni větší poctivostí než zbytek společnosti.

9.2. Bezděčné podvádění

K dalšímu typu bezděčného podvádění dochází, když si hráč naprosto není vědom, toho že se dopouští faultů tažením ("doprovázením koule") při rollech, double-tapy při approachích, nepohnutím koule při krokování apod. Možná by to nemělo být nazýváno "podváděním" když si hráč skutečně neuvědomuje, že se jich dopouští, ale to je malou útěchou pro soupeře, který má zato, že hráč, o kterém je řeč, takovým jednáním získává výhodu.

U hráčů na vyšších úrovních je poněkud vzácné, aby si stěžovali, že se jejich soupeř dopouští podobných faultů. Není to proto, že by k takovým věcem na vyšší herní úrovni nedocházelo, ale proto, že si hráči moc dobře vědí, že podobnými stížnostmi se toho dá získat velmi málo a z psychologického hlediska naopak hodně ztratit. Před několika lety směrem ke mně jedna zkušená hráčka během hry poznamenala, že její soupeřka hraje většinu approachů "tahákem". Chvíli jsem ji sledoval, a nebylo pochyb, že mnoho approachů obsahovalo zcela evidentní "tažení". Zeptal jsem se jí, proč to soupeřce nevytkla a nepožádala, aby všechny další approache byly sledovány rozhodčím.

"Udělat to by nic moc nepřineslo," odpověděla, "je to pravděpodobně tím, že trávník je mnohem rychlejší, než na jaký je ona zvyklá. Neuvědomuje si, že to dělá, a zřejmě by si myslela, že si stěžuji, abych ji rozhodila. Stejně tím žádnou výhodu nezískává. Je naprosto schopná approache hrát i bez tažení, a pokud bych zavolala rozhodčího, aby ji sledoval, jenom by se víc soustředila na údery. Je dostatečně zkušená, aby se nenechala rozhodit tím, že u ní stojí rozhodčí a nakonec by to stejně víc ovlivnilo moji hru než její. Po hře ji navrhnu, aby svou techniku trochu změnila, pro případ, že by někdo její údery zpochybňoval."

Podobný přístup je obzvlášť moudrý, a doporučuji jej jako objektivně nejlepší způsob řešení podobných situací. Hráč, který udělá "double-tap" tím také zřídka kdy získá nějakou výhodu, vzhledem k tomu, že je dost těžké mít kontrolu i nad jedním zásahem v úderu aniž by člověk použil ještě druhý, který mu věci jen zkomplikuje. Hráči, kteří často nepohnou koulí zjistí, že jejich take-offy jsou příliš dlouhé a pravděpodobně je nebudou hrát s velkou přesností, protože budou očekávat, že se krokovaná koule pohne. Pokud toto pochopíte, budete schopni zabránit tomu, abyste se zabývali podobnými faulty, kterých se protivník nechtěně dopouští. Když si uvědomíte, že se soupeř ve skutečnosti ve většině případů znevýhodňuje, bude vám jasné, proč většina zkušených hráčů dává přednost mlčení a nevytváření napětí, jehož dopad na oba hráče může být nevypočitatelný. Jestliže se soupeř, který nepohybuje při krokování krokovanou koulí, chystá hrát take-off z rohu přes celou diagonálu, můžete ho požádat, aby se nechal sledovat rozhodčím, protože v tomto případě se dá získat tím, že se krokovaná koule nepohne podstatná výhoda; ale všechny takové take-offy přes celý kurt by měly být sledovány rozhodčím v každém případě.

9.3. Záměrné podvádění

Viděli jsme, že v kroketu jsou dobré psychologické důvody pro podporu starého úsloví "nepoctivost se nevyplácí". Je třeba nicméně připustit, že z tohoto pravidla existují výjimky. Při vzácných příležitostech můžete potkat skutečného podvodníka. Takových hráčů je tak málo, že se o nich dobře ví a jejich pověst je obvykle předchází. Jsou schopni podvádět více méně automaticky, takže evidentně už nezažívají pocity viny z toho, že získávají nefér výhodu. To, jak situaci vyřešit, vám může vytvořit skutečný problém, protože budou zapáleně popírat jakékoli vaše tvrzení, že se dopustili něčeho nefér. Následný spor téměř jistě negativně ovlivní vaší hru, zatímco podvodník je k podobným obviněním netečný, protože je slyšel už mnohokrát předtím.

Pokud věříte, že jste schopni porazit takového hráče navzdory jeho podvodům, tak bude zřejmě nejlepší neříci nic dokud hra neskončí, ale zajistit, aby si rozhodčí a co možná nejvíce vlivných osob bylo vědomo toho, co se děje, takže bude moci být varován, aby se o stejné věci v dalších hrách nepokoušel. Pokud máte zato, že výhoda, kterou tím získává je taková, že je třeba jej zastavit, pak budete muset čelit obtížím s nalezením takového způsobu řešení, který nevytvoří situaci, ve které byste byli znepokojení a napjatí.

V některých případech může být po ruce rozhodčí, který dosvědčí, co se stalo, zasáhne a něco řekne, takže můžete zůstat stranou. V jiných situacích může být možné problém vyřešit polo-humorem.

Jednou jsem na turnaji hrál na kurtu, na kterém bylo mnoho trsů trávy a prohlubní, zvláště podél krajů. Pokaždé, když jsem zahrál take-off ke koulím svého soupeře a pokusil se jednu z nich rushnout, ukázalo se, že leží v prohlubni, takže ji bylo téměř nemožné rushnout dobře. Divil jsem se, jakto že můj soupeř nemusí čelit stejným problémům při rushování. Byl to starší gentleman a vyznačoval se poněkud nejistou chůzí po kurtu, což mě zarazilo, vzhledem k tomu, že v jiných situacích jsem si nepovšimnul, že by při chůzi zakopával.

Trvalo mi nějaký čas,než jsem pochopil, co se děje. Kdykoli umísťoval jednu ze svých koulí na pomezní čáru, ujistil se, že bude ležet v prohlubni. Poté, když chtěl rushnout jednu ze svých koulí, "náhodou" o ní zakopnul nebo do ní kopnul, takže ji musel umístit znovu. Koule pak byla umístěna tak, aby rush nepředstavoval problém. Fascinovaně jsem sledoval, jak se to stalo několikrát. Příště když jsem potřeboval rushnout kouli z prohlubně jsem o ní "náhodou" zakopl já. "Na stará kolena začínám být nějak nešikovný," poznamenal jsem, zatímco jsem kouli umístil tak, abych ji mohl rushnout ke své brance. Uvědomil si, že o jeho hrátkách vím, a od té chvíle už umisťoval koule korektně a nechával je na místě.

Při jiné příležitosti jsem sledoval hru jedné dámy, která byla relativně dobrým hráčem a byla známá svou neochotou přiznávat, že se koule nepohnula a opakovaným činěním si nároku na roquety, které byly ve skutečnosti o několik palců minuty. Jela přes celý kurt na kouli v blízkosti místa, kde seděla její soupeřka a já. Kouli minula asi o palec, ale když se soupeřka zvedla, aby zahájila svůj tah, hráčka zavolala: "To byl roquet. Neviděla'ste to? Tu modrou lízla."

"Když to říkáte, drahá," zareagovala soupeřka zatímco si sedala zpátky. "Nikdy bych nepochybovala o slovu někoho, kdo má tak vynikající zrak!" Podvodnice se přiměřeně polekala a zdálo se, že od té doby nebyla schopna dát svou hru dohromady.

Bohužel nás ta správná slova vždy nenapadnou. Důležité je, že pokud se rozhodnete se záměrným podváděním soupeře něco udělat, musíte to udělat takovým způsobem, který ho vyleká a který mu znemožní pokračovat v tom, co dělal a současně nerozdmýchá horko, které by mohlo ovlivnit vaši vlastní hru.

Byl jsem obětí záměrného podvádění při několika jiných příležitostech, stejně jako většina hráčů. Z vyčerpávajícího seznamu podobných neférových taktik by bylo zajímavé a poučné počtení, ale nespadá to do rozsahu tohoto textu. Pokud se jedná o ojedinělý případ a nemáte důkazy pro podporu stížnosti k rozhodčímu, nemůžete udělat nic jiného než tím obohatit svou zkušenost.

Například při jedné příležitosti jsem pečlivě vzájemně zablokoval soupeřovy koule u branky mé partnerské koule, zkontroloval, že nemá vůbec žádnou šanci na vzájemný roquet a rushnul partnerskou kouli do rohu, abych tam uspořádal postavení na další svůj tah. Zatímco jsem to v rohu prováděl, hráčka z paralelní hry zvedla jednu z koulí, které jsem zablokoval, ačkoli úder který hrála, se nedostal ani do vzdálenosti yardu od zvednuté koule. Poté kouli umístila zpět na kurt, na který vešel můj soupeř, který byl shodou okolností jejím manželem a roquetoval kouli přesně na středu. Byl jsem ohromen a vykoktal jsem ze sebe jenom: "Myslel jsem, že jsem je bloknul". Od té doby jsem velmi pečlivě pozoroval aktivity tohoto manželského tandemu, kdykoli hráli na stejném kurtu.

9.4. Zdržování

Možná by to mělo patřit do sekce o "klamech". Často jsem slýchal hráče, jak si stěžují, že jejich soupeři ke konci časově omezené hry zdržují, ale minimálně v 90% těchto případů jsem nebyl schopen postřehnout, že by protivník spotřebovával více času, než na kolik měl nárok. Normální hra hráče se pouze ZDÁ být pomalejší, když prohráváte, stav je téměř srovnaný a vy téměř slyšíte tikání hodin. Možná že i zrychlený srdeční tep, který jsme již zmiňovali, také ovlivňuje náš odhad času.

Ve skutečnosti je v takové situaci od soupeře rozumné, že je při úderech opatrnější než předtím, protože jakákoli malá chyba v této fázi pravděpodobně rozhodne o výsledku hry. Stejně tak je pochopitelném, že se bude více zabývat taktikou než se rozhodne o svém dalším stylu hry.

Nejlepší věcí, kterou v takové situaci, kdy prohráváte, můžete udělat, je usmát se o přijmout to. Pokud se dá dokázat, že zdržování je evidentní a záměrné, rozhodčí může toho, kdo zdržuje upozornit, a pokud je to nunté, přidat čas nad rámec původně přiděleného limitu. Rozhodčí by nicméně měli být v takových věcech velmi opatrní z důvodů, které jsme zmínili ve dvou předchozích odstavcích.

Pokud jste hráčem, který vede, nesmíte se nechat nahnat do chybování nebo být rušen soupeřovými poznámkami, že čas ubíhá. Když můj soupeř podobnou poznámku pronese, reaguji vždycky tak, že prodloužím dobu před dalším úderem, aby mé napětí odeznělo. Obvykle se zastavím a řeknu: "Nechte si své komentáře, prosím, pro sebe nebo je pronášejte tak, abych je neslyšel. Nenechám se honit. Použiju tolik času, kolik potřebuju k tomu, abych přišel na to, co chci udělat a abych zkontroloval všechny věci, které musím vzít do úvahy předtím, než zahraju úder. NESPĚCHÁM, ANI NEZDRŽUJU. Pokud se vám to nelíbí, zavolejte rozhodčího, a pokud si bude myslet, že získávám nefér výhodu, ať klidně prodlouží časový limit na hru."

Osobně věřím, že téměř všechny stížnosti ohledně zdržování jednoduše prokazují ignoranci stěžovatele stran toho, jak mnoho věcí by měl hráč brát do úvahy v napjaté situaci. Ti, kteří si stěžují na to, že soupeř "zdržuje" jsou téměř vždy hráči s vysokým handicapem. Dobří hráči chápou situaci a akceptují ji - bez nadšení, ale bez stížností.

Můj osobní přístup je ten, že cestou jak zabránit soupeři v záměrném zdržování, je být vepředu. Pokud prohrávám a můj soupeř jeví známky toho, že některé údery zahrává pomaleji, než by se dalo čekat, mávnu nad tím v duchu rukou jako nad zcela zaslouženým trestem za mou předchozí špatnou hru. To se zdá být mnohem lepší, než dovolit tlaku ubíhajícího času, aby se stal tím nejdůležitějším v hlavě, takže i kdybych dostal ještě šanci, mé nervy by nebyly ve stavu, jak se s ní vyrovnat.

Stejně tak nedovolte, aby vás jakkoli rozhodilo, když soupeř, který na skóre prohrává, začne spěchat a běhat mezi údery. Má na to plné právo, pokud si myslí, že tím získá víc než ztratí. Není důvod považovat jeho chování za nesportovní, pokud se zároveň nesnaží přimět vás k tomu, abyste i vy při úderech spěchali.

10. PSYCHOLOGIE TRÉNINKU

Když se hráčů na toto téma zeptáme, zjistíme, že se jejich psychologický přistup k tréninku významně liší. Někteří jsou psychicky nastavení takovým způsobem, že to vylučuje tréninky jakékoli jiné než zcela příležitostné a krátké, zatímco jiní tráví sami na kroketovém kurtu mnoho hodin týdně.

Ačkoli je svůdné označit za lenocha toho, kdo má na trénink čas, ale nikoli chuť, měli bychom si uvědomit, že pokud někteří hráči začnou brát trénink vážně, nebudou schopni zůstat uvolnění během zápasů. Potřebují zaujmout neformální přístup ke hře jako celku, což zahrnuje a ovlivňuje i jejich postoj k tréninkům.

Je stěží překvapivé, že hráči, kteří hrají kroket více ze společenských důvodů než jako vážný kompetitivní sport, obvykle netrénují vůbec. Je třeba nicméně zmínit některá fakta, která snad mohou být důležitá pro ty, kteří se ve hře chtějí zlepšit, ať už z jakýchkoli důvodů.

10.1. Stanovte si konkrétní cíle

Trénink je třeba naplánovat alespoň v takové míře, aby se daly zajistit skutečné přínosy ze stráveného času. Je zajímavou skutečností, že mnoho hráčů je ochotno trénovat jenom věci, které už dokážou dělat dobře. Jedn hráč mi vysvětloval důvod: "Tím, že si procvičuji věci, ve kterých jsem dobrý, si buduju sebedůvěru. Když se pokouším dělat věci, které moc dobře nezvládám, frustruje mě to a ztrácím herní sebedůvěru."

Už jsme poznali, jak důležitý je faktor sebedůvěry v každé kroketové hře, ale zdá se že sebedůvěra vybudovaná podobným přístupem k tréninku bude použitelná pouze při hraní takových úderů, které hráč trénoval. To s největší pravděpodobností povede u hráče k osvojení si takového herního stylu, který spoléhá pouze na velmi omezený rejstřík úderů, které hráč dokáže hrát docela dobře a vyhýbá se všem pokušením hrát údery takového typu, které netrénoval.

Zlepšení bude mnohem pravděpodobněji vidět u hráče, který si je vědom svých slabin ve hře a vyráží, aby je odstranil, ačkoli za účelem udržení sebedůvěry by také měl strávit trochu času rychlým procvičením věcí, v kterých je dobrý. Je důležité využít pomoci schopného trenéra, aby se tak zajistilo, že věci budou procvičovány správným způsobem. existuje mnoho hráčů, kteří po celá léta trénovali údery s nesprávným úchopem, postojem nebo švihem. Tím se jim podařilo osvojit si špatné návyky, které lze vykořenit jen velmi obtížně.

Tréninky by neměly trvat dlouho. Tři tréninky týdně po 45 minutách budou mnohem efektivnější, než strávení celého rána jednou za týden. Trvá-li trénink příliš dlouho, je nemožné udržet pozornost. Některé údery budou nevyhnutelně hrány bezstarostně a zase může docházet k osvojování si špatných návyků.

Vím o jednom špičkovém hráči, který dokáže strávit celý den trénováním jediného úderu. Projede 200 krát branku ze vzdálenosti jedné stopy přímo před brankou, pak ještě 200 krát ze dvou stop, a ještě 200 krát ze tří stop atd. Jako výsledek nebylo pozorováno výrazné zlepšení v průjezdech brankou pod tlakem v zápasech. Nemohu si pomoci, ale natolik nadměrně dlouhé tréninky jsou se vší pravděpodobností kontraproduktivní. Tento hráč by udělal lépe, kdyby si stanovil konkrétní a dosažitelný cíl, např. projet branku desetkrát z desíti případů z jedné stopy, devětkrát z desíti ze dvou stop, osmkrát z desíti ze tří stop atd. až do pěti stop. I to by zahrnovalo 50 tréninkových průjezdů branky, což může být pro většinu hráčů příliš. Alternativním cílem může být průjezd branky ze dvou stop tak, aby se v pěti případech z desíti nedotkla tyčky. Jakmile se začne ztrácet koncentrace, hráč by měl trénink ukončit, anebo začít trénovat naprosto odlišnou věc. Nedává valného smyslu procvičovat průjezdy branek ze vzdálenosti delší než pět stop. Čas se dá strávit mnohem příhodněji tím trénováním approachů, aby se tak zajistilo, že v zápase se nebude nutno pokoušet o průjezdy ze vzdáleností delších než pět stop.

10.2. Procvičujte úspěch, nikoli neúspěch

Colin Pickering, který o sobě mohl v době psaní tohoto textu prohlásit, že je nejlepším hráčem v Austrálii, pravidelně procvičoval roquety. Dělal to tak, že umístil koule několik yardů od sebe a jednou roquetoval druhou přesně ve středu. Soustředil se na osvojení si naprosto přímého švihu (včetně nápřahu a protažení švihu). Netrénoval dlouhé roquety ani zásahy kolíku z kraje kurtu, jak to dělá mnoho hráčů, protože tvrdil, že takoví hráči "trénují neúspěchy", vyhledem k tomu, že kolík minou častěji, než jej zasáhnou. Tento přístup je velmi smysluplný. Pokud hodláte trénovat dlouhé údery, měli byste si alespoň stanovit dosažitelný cíl, např. zásah kolíku třikrát z deseti úderů, takže pokud se vám to podaří, budete jasně vědět, že jste uspěli.

10.3. Procvičujte správné věci

Po skončení hry, ve které se několikrát zasekli v brance, hráči často tráví čas procvičováním průjezdů. Ve skutečnosti problém nemusí ležet v jejich neschopnosti projíždět branku, ale v jednom, nebo více úderech, které byly hrány před pokusem o průjezd. Approach mohl být neuspokojivý, nebo možná byly špatně zahrány rushe, takže approach musel být hrán z příliš velké vzdálenosti. Ba co víc, možná, že hráč si potřebuje natrénovat splity, ve kterých krokovanou kouli posílá k budoucím brankám, takže až příště přijde na průjezd branky, nebude k ní muset kouli rushovat nebo hrát dlouhý approach.

Jedním z mých oblíbených tréninkových cvičení je hraní opakovaného breaku se třemi koulemi, při kterém několikrát projíždím čtyři vnější branky dokola, aniž bych jezdil k vnitřním. Soustřeďuji se na přesné umístění krokované koule u každé branky místo toho, abych se koncentroval, jak to dělá většina hráčů, na strikerovu kouli. Když projíždím každou brankou, snažím se dostat rush k další brance, ale nehraji ho a místo toho zlehka danou kouli roquetuji a procvičuji splity od každé branky k dvěma dalším. V zápase samozřejmě rushe hraji a považuji je za bonus, což zdá se napomáhá budování sebevědomého mentálního přístupu.

10.4. Opakujte, abyste si svou techniku zachovali

Už jsme zmiňovali potřebu opakování, abychom zajistili, že rozvíjená technika bude pevně zachycena v mysli. Mnozí hráči "trénují" prostě tak, že hrají hru sami proti sobě se všemi čtyřmi koulemi. To se zdá být neefektivním využíváním času, vzhledem k tomu, že se nerozvíjí žádná konkrétní dovednost, snad s výjimkou "breakového rytmu".

Je překvapující, že hráči tak málo přemýšlejí o plánování tréninků, ale stěžují si že na trénink nemají dostatek času. Zdálo by se, že pokud mají tak málo času jak tvrdí, měli by věnovat více péče tomu, aby tento čas byl na kurtu využit co nejefektivnějším způsobem. Take-offy nejsou trénovány záměrně nikdy, stop-shoty zřídka, a pár kanónů jen příležitostně. Take-off z rohu po diagonále přes celý kurt vyžaduje pravidelný trénink, stejně jako stop-shot, ve kterém se jedna z pomezních koulí posílá ke vzdálené brance tak, aby strikerova koule zůstala dostatečně blízko na to, aby mohla s jistotou roquetovat další kouli. Hráč by si měl vyzkoušet celý svůj repertoár kanónů alespoň jednou za měsíc.

10.5. Střídejte, abyste udrželi zájem

Mimo střídání technik během tréninku je užitečné také trénovat za různých podmínek. Příležitostně trénuji na odlišných typech trávníku, a jak bylo vysvětleno v předchozí části, někdy záměrně trénuji, když prší, je větrno nebo je teplota kolem 40 stupňů Celsia. To mi umožňuje procvičovat zvládání silného větru, mokrých koulí a omotávky, měkkého trávníku, zpocených rukou a extrémního horka. Trénink může být naplánován na časné ráno, kdy může být zapotřebí najít způsob jak rozhýbat svaly a vyrovnat se s rosou a chladem; nebo na noc pod umělým osvětlením, kde stíny koulí mohou vytvořit zcela nový problém při chystání take-offů a peelů.

10.6. Procvičujte breakový rytmus

V jedné dřívější části jsem sledovali důležitost osvojení si pravidelného breakového rytmu. Hráč, který je schopen hrát všechny údery nezbytné pro udržení breaku, by si měl vyčlenit část tréninkového času na procvičování breakového rytmu přesně takového, jaký hodlá používat při zápasech, s identickým časem a péčí věnovanou všem úderům. Dokonce i když procvičujete pořád dokola jeden úder, je možné použít většinu elementů vašeho breakového rytmu, takže budete úder trénovat za podmínek totožných s těmi zápasovými.

10.7. Trénujte seriózně

Mimo individuální tréninky, kde procvičujete konkrétní techniku, byste měli zkusit pravidelně hrát tréninkové hry. Je důležité najít soupeře, který bude brát tréninkové hry vážně, vzhledem k tomu, že tyto hry nabízejí možnost procvičovat techniku pod tlakem. Z toho důvodu musíte hrát, abyste vyhráli, ačkoli na výsledku nic nezáleží. Nehrejte žádný úder, který byste nehráli v důležitém zápase. Neříkejte si "je to jenom tréninková hra", abyste si mohli dovolit riskovat více než normálně. Neupravujte pravidla, ani nedovolujte soupeři, aby je upravoval. Berte hry vážně a snažte se vyhrát natolik přesvědčivě, nakolik jste schopni. Neslitovávejte se nad soupeřem a nedělejte věci určené k tomu, abyste "mu dali šanci". Pokud se soupeř nesnaží udělat vše pro to, aby vás pokaždé porazil, najděte si jiného tréninkového partnera. Důvodem pro tuto radu je to, že jak vaše úderová technika tak taktika musí být procvičována POD TLAKEM, a pokud v tréninkových hrách necítíte, že jste pod tlakem, byli byste na tom lépe, kdybyste trávili čas jinak.

Není nutné, aby za tím účelem byl váš soupeř na stejné herní úrovni, ačkoli může být z trenérského hlediska užitečné, když je lepší než vy (ale ne o tolik lepší, aby vám naprosto zničil sebevědomí) a občas může poskytnout radu. Trénink proti slabšímu hráči vás také může dostat pod tlak, za předpokladu, že celou hru budete hrát, jakobyste hráli proti silnějšímu protivníkovi a sami na sebe budete vykonávat tlak, abyste hráli co nejlépe dokážete. Můžete také poskytnout protivníkovi bisqy, za předpokladu, že je to dohodnuto PŘED začátkem hry, a NE poté co budete jasně vést, nebo můžete zvolit nějakou konkrétní herní strategii. Například se můžete rozhodnout, že se pokusíte vyhrát poté, co v prvním breaku dáte soupeři kontakt, nebo poté co je vykolíkována jedna z vašich koulí, nebo poté co jste vykonali určitý, předem stanovený počet peelů. Pokud použijete podobných umělých prostředků k vytvoření dodatečného tlaku na sebe, musíte nicméně stále brát hru vážně, a pokud o tom soupeř musí vědět, pak zajistěte také to, aby věděl, že se stále doufáte ve výhru.

Na druhou stranu, pokud vám soupeř nabídne bisqy, o kterých si myslíte, že je nepotřebujete, neuražte se. Přijměte je a poražte ho. Pravděpodobně vám už je nenabídne. Pokud ho porazit nedokážete, nemáte důvod cítit se poníženě. Jednou jsem se zeptal Toma Armstronga co mám dělat, když můj soupeř zahrál break ke kolíku a dal mi kontakt. "Zamumlej 'Děkuji pěkně'," odpověděl Tom, "dojeď ke kolíku sám a vykolíkuj ho. Problém se už podruhé neobjeví." Pokud bych nebyl schopen udělat to, co mi Tom poradil, nebyl bych měl důvod kritizovat soupeřovu taktiku.

11. PSYCHOLOGIE COACHINGU

Zde se budeme krátce zabývat několika psychologickými faktory, kterých si trenér musí být vědom. Detailnější studie na toto téma patří daleko spíše do knihy o coachingu.

11.1. Povzbuzování a potřeba úspěchu

Tom by mi nikdy neodpustil, kdybych opoměl alespoň zmínit skutečnost, že téměř každý nový hráč potřebuje zažít úspěch tak brzy, jak je to jen možné, a že je zapotřebí jej povzbuzovat při každé příležitosti. Zkušení hráči občas žertují o tom, jak Tom říká každému nováčkovi, že má "skvěle přesné oko", "pozoruhodný přirozený cit pro hru" a že "je jisté, že během krátké doby se budou tlačit do týmu státní reprezentace". (U mě to byl dokonce tým národní reprezentace, takže Tom musel mít zato, že potřebuji větší míru povzbuzení, než je obvyklé). Pro nováčka to nicméně vtip není. Samozřejmě si uvědomuje, že Tom trochu přehání, ale dobrý pocit z toho má stejně. A ať už to považujeme za vtip, nebo ne, není pochyb, že tato metoda funguje. Zřetelně to dokazuje pozoruhodná míra úspěchu dosažená Tomem a jeho ženou Jean v tom, aby se nováčci posunuli z fáze nezávazného zájmu o hru do fáze, kdy jsou hrou jasně a skutečně "posedlí".

Tom také upozornil, že kroket poskytuje svým vyznavačům mnohem více, než jen sportovní soutěžení a rekreaci. Mnoho nově příchozích má jiné psychologické potřeby, které je zapotřebí brát do úvahy. Vypozoroval, že většina hráčů, kteří vyjádří zájem o hru, jě nešťastná. Konec koncům kdyby byli zcela spokojeni s tím, co právě dělají, proč by se zajímali o to, aby začali dělat něco úplně jiného? Jestliže se například zdají být osaměl a potřebují si popovídat, může být lepší, abychom místo učení approachů věnovali nějaký čas naslouchání jejich problémům, anebo ještě lépe - najít někoho jiného, kdo jim bude naslouchat a vyjádří jim své sympatie.

11.2. Vyhněte se velkým skokům

Trenér si musí dávat pozor, aby toho příliš brzo neučil příliš mnoho. Někteří hráči toho dokáží zpracovat více než jiní díky vyšší inteligenci a delší době, po kterou udrží pozornost, ale stejně je lepší, když se budou po tréninku těšit na to, co uslyší příště, než aby byli unavení a zmatení. Vždy mne znepokojovalo, že skok od golf kroketu k asociačnímu kroketu je pro mnoho nováčků příliš velký, než aby se s ním dokázali snadno srovnat a z toho důvodu jsem obhajoval použití "ricochetu" coby prostředku, jak se vyhnout některým z psychologických problémů (zmatek a defétismus), které mohou doprovázet výše uvedený skok a způsobit, že někteří hráči jej jednoduše odmítnout udělat.

Ricochet je varianta kroketu, která obsahuje pouze údery s jednou koulí. Používají se všechna pravidla kroketu, s výjimkou toho, že když dojde k roquetu, striker NEZVEDÁ svou kouli a nepřikládá ji ke kouli roquetované. Získá dva údery, ale první z nich je odehrán z místa, kde se jeho koule po roquetu zastaví. Je obvyklé, že se tahy střídají jako v golf kroketu a na kurt mohou být před začítkem hry vhozeny dvě, nebo tři koule navíc, aby se to začátečníkům usnadnilo. Pokud se hry účastní zkušený hráč, může být "handicapován" tím, že smí použít jen některé z koulí na kurtu. Přesun od richochetu k asociačnímu kroketu je méně bolestivý, než skok z golf kroketu k asociačnímu kroketu.

11.3. Akceptování změn

Problém, na který naráží mnoho trenérů je tendence hráčů odmítat doporučované změny v technice (tj. úchop, postoj, švih apod.) pokud nepovedou k okamžitému úspěchu. Je nerozumné očekávat, že budete ihned stejně úspěšní s novým správným stylem jako jste byli s tím, který jste provozovali po léta, ale pokud nezažije okamžitý úspěch, velká většina hráčů se vrátí k nesprávnému stylu, na který jsou zvyklí.

Z tohoto důvodu musí coach pečlivě zvážit čas a způsob navržení doporučované změny. Obecně by změna v technice měla být doporučována pouze tehdy, pokud je hráč o potřebě změny přesvědčen a má vysokou důvěru v trenéra.

11.4. Dávejte si pozor na "zásady"

Mám zato, že trenéři by si měli dávat pozor na to, aby hru neučili pomocí obecných "zásad", které by si hráči zapsali do paměti hned vedle Desatera přikázání a podobných nepřekročitelných zákonů. Ve skutečnosti bylo pozorováno, že někteří kroketoví hráči jsou spíše schopni porušit něco z Desatera, než aby porušili "vytesané principy" jako je "Nikdy nepřipravuj break a nenechávej své koule uprostřed kurtu," nebo "Vždycky hraj první s koulí, která je u hranice," nebo "Vždycky drž své koule u sebe na začátku a na konci hry," nebo "Nech partnerskou kouli u hranice, takže budeš vždycky mít bezpečné místo, kam se vrátit" apod.

Dokonce i když si hráč bude v dalších letech vědom, že z takových zásad existují výjimky, často bude zjišťovat, že to, že se jimi neřídí v něm vzbuzuje pocity viny a zrady vůči minulým trenérům, kteří mu je doporučovali.

11.5. Nebuďte "blahosklonní"

Je také důležité poznat, kdy se nováček nezajímá o hru ani tak ze společenských důvodů, ale proto, že má opravdu soutěživého ducha. Podobní nováčci jsou v některých klubech poměrně vzácní, protože jejich potřeby bývají přehlíženy.

Někteří hráči musí být neustále vystavováni novým výzvám, nebo rychle ztratí zájem. Jakmile prokazují, že se zlepšili natolik, že dokáží porážet hráče, se kterými pravidelně hrají, musí se jim poskytnout silnější soupeři.

Když je podobný hráč ještě ve své "začátečnické" fázi, je extrémně důležité, aby členové klubu, kteří "to myslí dobře", mu NEDÁVALI možnost hrát údery znovu, když se mu nepovedou, nepřehlíželi jeho faulty, nedávali mu tahy navíc ani aby záměrně v úderech nemíjeli, aby mu tak poskytli více možností si hrát. Členové klubu, kteří takové věci dělají, to bezesporu myslí dobře a snaží se být laskaví, ale chovají se také "blahosklonně" a zabraňují nováčkovi v tom, aby jeho zlepšení měla jakýkoli smysl. Pokud je opravdu soutěživý, tak jej porážka neodradí. Místo toho jej přinutí, aby se co nejrychleji zlepšil. Ale výhra ve hře, kde dostal tahy navíc nebo mu bylo umožněno zahrát údery, ve kterých minul znovu, takového hráče nijak neosloví ani nezaujme.

12. VYTVOŘTE SI VLASTNÍ ROZPTYLUJÍCÍ FAKTOR

Jedním z nejúčinnějších prostředků k překonání nervozity, zvláště při průjezdech branky nebo při zahrávání krátkého roquetu, je soustředit se na vroubkování koule na místě, kde očekáváte, že ji zasáhne hůl.

Naše mysl rozpoznává určité "nebezpečné" situace a tělo na ně reaguje zvýšenou produkcí adrenalinu ("rozproudí se krev"). V mnoha situacích v životě to může být adekvátní reakce, která zvýší ostražitost a přiměje svaly, aby se připravily na "akci", ale obvykle to také ústí v takový stav mysli, který je opakem uvolnění. Může způsobit, že svaly sebou začnou samy poškubávat ve chvíli, kdy hůl provádí švih vpřed, což zničí natočení kladiva hole a sníží šanci na to, že úder dopadne úspěšně.

Teoreticky zabrání soustředění na vroubkování koule (nebo - když už jsme u věci - na cokoli jiného než na branku, kterou "musíte projet" nebo na roquet, který si "nemůžete dovolit minout") vaší mysli v tom, aby se zabývala "nebezpečím" spojeným s úderem, který právě hrajete, protože i když může dojít k samovolné nervózní reakci z představy průjezdu obtížné branky nebo zásahu těžkého roquetu, žádná podobná samovolná reakce by neměla být spojena se zkoumáním vroubkování koule. Je třeba poznamenat, že aby tato technika byla účinná, je nutné opravdu se vzorem vroubkování koule intenzivně zabývat, nikoli se na něj jen podívat.

Měli byste začít studovat vzor vroubkování, jakmile hůl začne provádět švih směrem vpřed, aby zasáhla kouli. Není nutné dívat se na branku, kterou projíždíte ani na kouli, kterou roquetujete poté, co začal švih dopředu, vzhledem k tomu, že výsledek švihu byl dopředu určen tím, že váš mozek vyslal signály ke svalům jak mají svůj pohyb zkoordinovat; a pokud uvidíte, že hůl vybočila z přímky, váš reakční čas bude stejně příliš dlouhý na to, abyste byli schopni věci změnit dříve, než hůl dospěje kouli. Ve skutečnosti jakmile začne švih dopředu, mohli byste zavřít oči aniž byste tím jakkoli ovlivnili výsledek úderu - to je něco, čemu většina hráčů nevěří, dokud si to sami nevyzkouší (i když nedoporučejeme, abyste to dělali přímo ve hře). Přesto je během švihu dost času na to, aby jej ovlivnila samovolná reakce svalů, protože ta nemusí projít "vědomím" v mozku takovým způsobem jako něco, čeho jste si všimli.

Takže se připravte na úder, uvolněte svaly ve šlapkách (a také ty v předloktí a v pažích), přinuťte se pocítit, jaké místo v prostoru zaujímají vaše ramena (a také to, že se během švihu nepohnou) a potom, jakmile se hůl začne pohybovat dopředu, přestaňte myslet na úder a prostě studujte vzorek vroubkování na kouli.

13. UDĚLEJTE Z NEGATIV POZITIVA

Důležitou částí psychologické přípravy na kroketovou hru je rychlé uvážení všech věcí, které by snad mohly ovlivnit vaší hru. Pokud se jedná o věci, nad kterými můžete mít kontrolu a ovlivnit je (např. napětí svalů, nemoc, nepohodlné oblečení, zkřehlé ruce, dýchání zamlžuje brýle apod.), tak byste s nimi měli něco provést buď před začátkem hry, anebo jakmile začnou představovat problém.

Existují nicméně také takové věci jako je déšť, silný vítr, místa s odlišným typem trávy (nebo na holé zemi), velmi úzké a obtížné branky, nerovný či naklánějící se povrch apod., nad kterými mít kontrolu nebudete. Je velmi důležité, abyste takové věci nazírali jako "pozitiva" a ne jako "negativa".

Zaprvé, pamatujte, že váš soupeř se bude muset srovnat s přesně stejnými věcmi, takže není důvod, proč byste jimi měli být vy znevýhodněni. Zadruhé, uvědomte si, že tyto věci mohou být pro vás naopak výhodném, pokud dokážete svého soupeře "přechytračit" tím, že správně odhadnete jejich vliv a že patřičně upravíte (je-li to nutné) svou techniku, taktiku a strategii.

Umění udělat z negativ pozitiva je zřejmě nejúčinnější při vyrušováních a rozptylováních během breaku, tedy když např. na kurt vběhne pes, do vaší hry zasahují hráči nebo koule z paralelní hry, nějaký divák se pohybuje nebo hlučí. Zkušený hráč se naučí dívat se na takový vyrušování nikoli jako na frustrující nepříjemnost, ale jako na vítanou příležitost si odpočinout, uvážit (znovu) podmínky a stav hry, uvolnit se, a promyslet takové věci jako jsou lifty, zamýšlené leavy, zbývající čas a jakékoli údery, které nedopadly tak, jak měly. Poté co vyrušení zmizí, plně se soustředí na další úder, který musí hrát a bude se snažit obnovit svůj obvyklý breakový rytmus.

Nedovolte, aby vás rozčilovaly věci, které nemůžete mít pod kontrolou. Neviňte je z toho, že jste právě špatně zahráli úder - obviňte sebe z neschopnosti srovnat se s podmínkami hry a promyslete, co budete muset v budoucnu udělat, aby vaše údery byly úspěšné. Pokuste se najít způsob jak využít ne-zcela-ideálních podmínek k tomu, abyste porazili svého soupeře. Jinými slovy, berte je spíše jako pozitiva, než jako negativa.

14. ZÁVĚR

Věřím, že by se toho dalo říci mnoho o způsobu, jakým psychologické aspekty ovlivňují také jiné oblasti hry, jako je rozhodcování a pořádání turnajů, ale to může počkat do budoucna a možná se to stejně ukáže jako příliš citlivé téma.

Doufám, že výše uvedené skákání z tématu na téma, anekdoty, zkušenosti a občasná analýza přimějí hráče k tomu, aby si byli více vědomi psychologických vlivů na hru. Věřím, že další použijí tento text jako startovní čáru pro své vlastní výzkumy a pozorování, a že se kroket stane pro lidi ještě více fascinující, jakmile zjistí, že obsahuje psychologické elementy mnohem většího rozsahu, než jakákoli hra jiná.

DODATEK

Vyrovnávání se se vzrušením

Carolyn Spooner navrhla, že bych měl napsat část, která by se týkala toho, čemu ona říká "strach z vítězství". Je nepochybné, že někteří hráči jsou psychicky téměř neschopni porazit určitého soupeře a to v takové míře, o níž se dá důvodně předpokládat, že se svým způsobem vyhrát "bojí".

Jednou jsem si toho všimnul u soupeře, který měl už pouze projet poslední tři nebo čtyři branky jednoduchým breakem se čtyřmi koulemi, aby dosáhl nečekaného vítězství. Bylo to něco, co by v drtivé většině jiných případů udělal naprosto snadno, a přesto jsem z nějakého důvodu cítil, že se téměř jistě "rozsype" a znovu mě pustí do hry.

Jedná se o zcela odlišný psychologický jev než ten, který byl popsán ve druhé části jako efekt "zoufalce", protože daný hráč velmi pravděpodobně hrál dobrý, pohledný kroket aniž by příliš riskoval nebo zaujal nějaký typ příliš bezstarostný postoj.

Mám zato, že tento problém je nejlépe popsatelný jako typ vzrušení, který hráče ovládne, když si náhle uvědomí, že právě porazí soupeře, proti kterému si moc šancí na výhru nedavál. Tento stav vzrušení má fyziologické dopady podobné těm, které jsou způsobeny nervozitou. Zvýšený adrenalin, bušení srdce a škubavé pohyby svalů mající za následek absenci svalové koordinace. Spolu s tím dochází k psychologickému efektu zmatení mysli, takže hrač mnohem pravděpodobněji zahraje špatnou koulí, projede špatnou brankou, zapomene na lift nebo se dopustí nějaké "nevysvětlitelné" chyby.

Stejně jako u nervozity jsou nejvíce ovlivněny průjezdy brankou, rushe a krátké roquety. Odpověď musí spočívat v tom, že si budete vědomi nebezpečí a jeho prvních varovných příznaků a záměrně zpomalíte všechny své pohyby. To zahrnuje zpomalení chůze mezi údery, abyste si tak poskytli čas na to, abyste se uvolnil, přesnou vizualizaci dalšího úderu předtím, než jej odehrajete, plné soustředění na úder, použití delšího, pomalejšího nápřahu a (a to je možná nejdůležitější ze všeho) ujištění se, že každý úder je hrán pouze váhou samotné hole, aniž byste do něj přidávali nějakou sílu vlastníma rukama.

Použitelné mohou být i určité psychologické triky, abyste se vyhnuli přívalu podobného vzrušení, například tím, že si řeknete, že už jste dosáhli více, než kdokoli čekal, takže jakékoli další branky už budou jenom bonus; nebo myslete v procentech, např. "Teď mám minimálně devadesátiprocentní šanci na výhru. Rozhodně není nic jisté a jediné, co můžu udělat, je hrát každý úder nejlépe, jak dokážu. Pokud to nebude stačit na výhru v této he, tak mi to aspoň vyhraje příštích devět her, až se do podobné situace dostanu."

Rád bych se od jiných hráčů dozvěděl, zdali přišli na jiné způsoby jak se vyrovnat s touto obtíží (která je jednou z mála z těch, které mě, pokud se pamatuji, nikdy nepostihly), stejně jako s kteroukoli jinou, která je v tomto textu diskutována.

překlad: Tomáš Vrtný, únor 2006